Snapchat [1D ff]

2.9

Už asi hodinu jsem pozorovala červené světýlko, vycházející z Harryho budíku. On mezitím leže vedle mě a uvolněně oddechoval, čímž mi dával jasně najevo, že už dávno spí. Zavřela jsem oči a pokusila jsem se vypudit všechny myšlenky, abych konečně mohla usnout.

Asi po desáté se mi to opět nepovedlo a já si jen frustrovaně povzdechla. Hlavu jsem otočila na Harryho, který naprosto ignoroval rušné ulice, hučící mrazák, nebo snad sousedovu televizi. Přesně ty faktory, které mi bránily usnout.

Všechno mi připadalo milionkrát hlasitější. Když začal Harry chrápat, rozhodla jsem se jasně. Pomalu jsem ze sebe odkryla Harryho deku, a když jsem bez vrznutí opustila jeho postel, začala jsem ze země sbírat mé kousky oblečení.

Hned jak jsem měla vše potřebné na sobě, potichu jsem se vykradlaz jeho pokoje a mlčky se dostala do obýváku. To co jsem tam uviděla, mě natolik vyděsilo, že jsem upustila vše, co jsem doteď nesla v rukou a přiškrceně vykřikla.

Rychle jsem si rukou zakryla pusu a snažila se dýchat co nejtiššeji, aby se to nevzbudilo. Když jsem se po chvilce zběsilého dýchání trochu uklidnila, popadla jsem vše, co mi vypadlo z rukou a rychle se odebrala k východu.

U dveří jsem se ještě ohlédla na spícího Nialla, který mě před chvilkou tak vyděsil, a pak už radši úplně opustila jeho dům. Na mobilu jsem si přes mapy vyhledala nejbližší autobusovou zastávku a při zjištění, že je to tři kilometry odsud jsem sebou málem švihla.

Autobus mi měl jet za hodinu a jestli jsem to chtěla stihnout, musela jsem nasadit rychlejší tempo, než moje obvyklé lenochodí. Otráveně jsem vyrazila kupředu a modlila se, ať mi to neujede, jinak bych musela čekat další dvě hodiny.

Mohly být tak dvě ráno a já byla ráda, že vůbec nějaký autobus jede, protože kdyby ne, byla jsem pevně rozhodnuta ustlat si na první lavičce, kterou uvidím.

S povzdechem jsem zkontrolovala hodiny a mapu a při zjištění, že už mám víc jak půlku cesty za sebou jsem málem začala jásat. Kdyby mi teď nebylo na umření z toho, jak rychle jsem šla, možná bych i začala skákat.

Posledních pár metrů, které mi chyběly k zastávce, jsem myslela, že nedojdu. Nohy mě pálily a já věděla, že kdybych víc cvičila, tohle by vůbec nehrozilo. Hned jak jsem ale za rohem spatřila zastávku, přestala jsem myslet na pálení stehen, puchýře, které se mi začaly tvořit na chodidlech, ba i na spícího Nialla, který mě zajisté bude strašit až do konce mých dnů.

Bezmyšlenkovitě jsem se k ní rozběhla. Naše první setkání a já už jí tolik milovala. Ach lavičko, ani nevíš, jak dlouho jsem si představovala tu chvíli, kdy se střetnema a já si na tebe konečně sednu! Než jsem to však stihla udělat, za zády se vyrojila dvě světla, zančící, že autobus už přijel.

S povzdechnutím jsem se otočila a otevřenými dveřmi vstoupila dovnitř. Posadila jsem se na nejbližší volnou sedačku a pozorovala, jak mi z dohledu pomalu mizí moje lavička.

-

Prokřupala jsem si prsty, protože z toho neustálého psaní mě začínaly bolet. Chybělo mi tak málo a já pořád nevěděla, jak tu knihu vlastně ukončit. Taky sjem nevěděla, jestli pořád platí to, že mi jí vydají. Když už jsem Sebastiana tak zklamala tím, že jsem s ním nikam nešla a on mě pak musel vidět s Harrym.

Což mi připomíná, že se mi Harry od včerejška neozval. Nenechala jsem mu lísteček, že jsem odešla, takže by mě klidně mohli taky uníst, a on by se o to vůbec nestaral. Protočila jsem nad svými myšlenkami oči a radši se dál věnovala psaní.