Snapchat [1D ff]

2.1

Znuděně jsem si prohlížela videa na youtube a snažila se nemyslet na týden utrpení, který mě jistě po příchodu do školy čeká. Samozřejmě, že nikdo nevěděl, že ta Lilien jsem já, ale Carol ano a i ta se počítá za celé stádo. Podívala jsem se na hodiny a zjistila, že mám necelou hodinu na to, abych se přichystala na svůj 'pohovor' ohledně té knížky. 

Carol jsem se zmínila o tom, že ta knížka je psaná podle mého života a to hlavně podle toho, co v něm způsobili kluci. Včetně Harryho nepěkného tweetu, který způsobil dost útoků na můj účet. Byla jsem donucena účet smazat a taky jsem se snažila vyhýbat všem sociálním sítím. 

S nechutí jsem se zvedla z postele a otráveně se podívala na mobil, kde mi znovu přišla zpráva od jakéhokoliv člena one direction. Tedy až na Harryho, který se od té chvíle ani neozval. Neomluvil se a já na něj tak byla každým dnem víc a víc naštvanější. 

Zamířila jsem si to do skříně, kde jsem nepotřebovala trávit tolik času jako moje vrstevnice. Rychle jsem popadla první džíny a tričko, které jsem tam našla a oblékla si to. Kupodivu mi to celkem slušelo a to jsem se ani nemusela snažit. 

Byla jsem se sebou celkem spokojená. Za dvacet minut jsem se stihla obléct, nalíčit se, ne že by mi to zabralo moc času, přeci jen, jak dlouho si holka může dávat řasenku, učesat se a poslat ještě několik snapů Carol. Za deset minut jsme se měli sejít a tak by bylo nejspíš nejlepší, kdybych už vyrazila.

Ze stolku jsem popadla složku s papíry, klíče, peněženku a mobil. Mobil, klíče i peněženku jsem si různě postrkala po kapsách a vyrazila. Podle google map, by ta kavárna neměla být moc daleko a tak jsem se rozhodla jít pěšky. 
Možná jsem si měla nechat víc jak deset minut na cestu, protože už teď jsem měla pět minut zpoždění a utíkala jako splašený kůň. 

Když jsem konečně uviděla logo kavárny, zpomalila jsem, abych před ním nevypadala jako upocená opice a v klidu vešla dovnitř. Naprosto netuším, jak by ten chlap, se kterým tu mám mít schůzku, měl vypadat. 

Zmateně jsem se začala rozhlížet po kavárně a snažila se vyhledat kohokoliv, kdo by mohl být nějak slušněji oblečen. Pohledem jsem zavadila na chlápkovi, kterému mohlo být přibližně třicet pět. Vypadal jako by patřil do vydavatelství a tak jsem k němu nesměle zamířila. 

"Dobrý den, ehm, nejste vy ten pán, se kterým tu mám mít schůzku?" Koktavě jsem se ho zeptala a při jeho vyplašeném výrazu mi trochu zčervenaly tváře. 

"To budu nejspíš já." Za mnou se ozval mužský hlas a já se s leknutím otočila. Naproti mně stál vysoký brunet, který vypadal tak na dvacet . Několikrát jsem se otočila na toho staršího pána a pak na toho chlápka co se tu na mě tak usmíval. 

Hned jak mi došlo, že jsem se šeredně spletla s omluvným výrazem jsem se otočila na toho pána a naznačila mu rty slovíčko "pardon". Jeho úsměv mi naznačil, že je vše v pořádku a tak jsem se s naprosto rudými tvářemi otočila na bruneta. Propletla jsem se mezi stoly, abych se k němu dostala a nakonec mu trochu směleji podala ruku. 

"Moc se omlouvám, netušila jsem, že budeme takhle vypadat." Hned jak jsem to dořekla, zarazila jsem se. Nejradši bych se propleskla. "Nemyslím, jako že vypadáte nějak špatně, jen jsem nečekala, že budete tak mladý." Na konec jsem se zasmála, abych zakryla ten dvojitý trapas, který se mi teď stal.

"Nemyslím, že dvacet pět je nějak moc nízké číslo." Zasmál se na oplátku on a já vykulila oči. Typovala bych mu nejmíň o pět let míň. "Jsem Sebastian, těší mě." Znovu jsem si s ním potřásla a na jeho znamení jsem se posadila naproti němu. 

"Lily, ale to už asi víte." Usmála jsem se na něj a položila si svůj mobil i s klíči a peněženkou na stůl. "Omlouvám se, že jsem přišla pozdě. Jaksi jsem neodhadla čas, kdy bych měla vyrazit." Vzala jsem si do ruky desky s mým příběhem a frustrovaně si zastrčila za ucha malý pramínek vlasů, který mi právě překážel.

"Nevadí. Můžu se zeptat kolik vám je let? Nevypadáte na někoho, kdo by měl v tomhle zkušenosti." Usmál se a já měla pocit, že se roztaju. To jsou všichni chlapi v nakladatelství takhle hezcí? I když byl o pár let starší, nebránila bych se, kdyby mě někam pozval. Nad svýma myšlenka jsem mohla akorát tak protočit oči. A já si myslela, že to s Harrym a Niallem mi jako ponaučení stačilo. 

"Vlastně je mi jen osmnáct a zkušenosti jsem moc nasbírat nestihla. Zato píšu už nějaký ten rok a myslím, že je na čase se trochu posunout." Sklopila jsem pohled na stůl, protože jsem si všimla, jak mě pozoruje.

Dřív než jsem stihla něco říct, na stole se mi znovu rozsvítil mobil se jménem Niall. Opět jsem zčervenala a rychle mobil položila displejem dolů. Vzala jsem do ruky desky s několika kapitolami a podala je Sebastianovi.

Mezitím, co si jimi listoval, nervózně jsem se kousala do rtu a snažila se z jeho výrazu cokoliv vyčíst. Chvilkama se na jeho tváři objevil úsměv a někdy se jeho obočí trochu svraštilo. Nemohl by konečně něco říct, ať se necítím tak nahá. Je to jako bych u dávala číst deníček. Možná to nebyl zas tak dobrý nápad. 

"Proč mám pocit, že si čtu tvůj soukromý deník z pohledu třetí osoby?" Sebastian pořád zaujatě četl a dělal, jako by tu větu ani nepronesl. 

"Není to můj deník, nebo tak něco. Víš, asi to byl špatný nápad." Chtěla jsem pokračovat, ale jeho hlas mě vyrušil.

"Ne, to rozhodně ne. Je to dost osobní a jako ze tvého života. Čtenářům se to určitě bude líbit, myslím, že to vydáme." Opravdu si přečetl sotva deset stránek a řekl mi, že tu knihu vydají. 

"Opravdu?" Pusu jsem otevřela dokořán a pořád na něj vyděšeně koukala. Na stole mi začal vibrovat mobil. Otočila jsem ho obrazovkou nahoru a trochu zděšeně zjistila, že mi volá Harry. Jedná část ve mně to chtěla zvednout, začít mu nadávat a pak se ho zeptat na spousty otázek. Ta druhá na něj však byla naštvaná a věděla, že by mě po hlasu poznal, takže bych to zvednout nemohla.

"Být tebou bych tvýho kluka čekat nenechal." Usmál se Sebastian s pohledem upřeným na můj mobil. 

"On není můj kluk." Odmlčela jsem se a také se zadívala na mobil. "Vlastně ho ani neznám." S těmito slovy jsem odmítla hovor a uzamkla mobil. Nevím proč, ale chtělo se mi brečet. Opravdu jsem si s Harrym psala tak dlouho, řekla mu své tajemství a možná k němu začínala i něco cítit i přes to, že ho vůbec neznám?

"V tom případě se tě můžu zeptat, jestli bys mi nedala svoje číslo?" Jeho úsměv mě vrátil zpátky do reality. "Myslel jsem, že bysme se mohli poznat i mimo práci." Mrkl na mě a já trochu zaváhala. Jsem si jistá, jestli mu chci dát svoje číslo?

---

Prosím koukněte na to video co je v médiích :) → můj kanál na YT, kdybyste se chtěli podívat :D
-Kapitoly budou jednou za týden nebo dva, podle nálady.

Napište v komentáři názor prosím!Zayn jako Sebastian :) 

BTW: Taky jste se zamilovali do PILLOWTALK? ♥♥

-N