Snapchat [1D ff]

2.0

"Děláš si srandu, že jo?" Vykřikla Carol vyděšeně, ale v jejích očích plápolaly plamínky rebelství. S podivením jsem nadzvedla obočí a trochu nakrčila nos. 

"Najednou tě to zajímá. Jinak pro tvou informaci, intaligent Harryho úrovně určitě knížky nečte a Niall, ten má hlavu v oblacích z cukrové vaty, kterou určitě brzy sní, pokud si nenajde přítelkyni." Povzdechla jsem si možná až moc nahlas. Nevím proč, ale pořád mi v hlavě vrtal Harryho polibek s Carol. Něco mi na tom, nevím, možná je to správné slovo nesedlo. 

"Ehm Carol, co to mělo být? Nemyslela jsem, tedy neřekla bych to do tebe. " Řekla jsem se opatrně po dlouhé chvílí ticha.

"Co tím myslíš?" Určitě věděla o co jde, to jsem poznala jen z toho jak moc se červenala. Vstala jsem a pomohla jí, aby se také zvedla. Nic neříkala, jen spolupracovala, nejspíš vytušila, že dnes nemám zrovna moc dobrou náladu. 

"Myslím to, jak tě Harry políbil." Protočila jsem očima a uvědomila si, že pokud tenhle pohyb budu opakovat častěji než teď, vážně si poškodím oči a možná i nervy. 

"To byla ta nejhezčí chvíle v mým životě." Zasnila se, ale hned jak zpozorovala můj vraždící pohled, nasadila normální výraz a rychle dodala, "Samozřejmě až po těch zážitcích na horské dráze s tebou a taky tou pusou s Tommym v kumbálu!" Její hlas byl vyšší než siréna, kterou město pouští každou první středu v měsíci. 

"Dobře, uklidni se Carol. Nechci tě vyhánět, ale ráda bych ještě něco napsala. Víš, než budu mít tu schůzku kvůli té knize." Usmála jsem se na ní a odvedla ji ke dveřím. 

"Tak se měj, snad ti to dopadne." Mrkla na mě a pak si mě vtáhla do objetí. Pevně jsem si jí k sobě přitiskla a zavřela oči. "Nikomu o tom neříkej, bude to naše tajemství." Špitla jsem ji do ucha a pak se od ní odtáhla. 

Jen přikývla a pak se vydala zpět k sobě domů. Carol jsem měla vážně ráda, už jen protože to byla jediná holka, která se mnou nebyla jen kvůli penězům.Ani jsem si to neuvědomila a už jsem se sama pro sebe usmívala.

Schody do pokoje jsem brala po dvou, protože jsem se nemohla dočkat toho, až budu zase ve svém světě. Taky musím odepsat tomu nakladatelství a domluvit si s nimi tu schůzku. Byla by škoda to všechno propásnout teď, když mám tak skvělou příležitost. 

Usadila jsem se ke svému stolu a otevřela email s tím, že jim konečně odepíšu. Naklikala jsem pár slov, která souhlasila se slovy, které mi předtím psali a s hrdostí to odeslala. O tom, co se tady pomalu rozvíjelo jsem neměla v plánu říct nikomu. Tedy až na Carol, která o tom všem ví už celkem dlouhou dobu. 

Na svém mobilu jsem si pustila svůj oblíbený playlist obsahující převážně Fall Out Boy, Halsey, Melanie Martinez a sem tam Lanu Del Rey mixovanou s Melanie Martinez. (Natka doporučuje). Pokojem se rozezněl song Pacify her, přesně jako by můj mobil vycítil co bych si v danou chvíli chtěla přehrát. 

Prsty se mi volně rozpohybovaly po klávesnici a moje myšlenky se přesouvaly do počítače. Vše o čem jsem psala jsem neměla předem rozmyšlené a tak se každým odstavcem mohl příběh změnit. 
Neměla jsem ráda naplánované věci a tak jsem si nikdy děj příběhu dopředu neurčovala. Stejně tak tomu bylo teď. Jediné co jsem měla jasně určený byl konec a musím přiznat, že to nebyl zrovna happy end. 

Po skoro třech hodinách ustavičného psaní jsem se musela odtrhnout, jelikož mé prsty byly tak otlačené, že jsem je chvílemi přestávala cítit. 
Povzdechla jsem si a vydala se do kuchyně s úmyslem trochu si odpočinout. Když jsem byla na chodbě, moji pozornost upoutaly dveře Calvinova pokoje. Posledních pár dní jsem ho vůbec neviděla a i když máme mezi sebou ne moc dobré vztahy, možná bych to mohl nazvat i válkou, někdy se o něj prostě jen bojím.