E.T. √

I'm an alien

Perrie's part:

Jsem E.P a byla jsem vyslána na Zemi, aby poznala lidi. E.P. je zkratka mého jména, jsem Edwards Perrie, ale u nás se používají jenom tyto zkratky. Lidé jsou mé rase velice podobní, jenom my jsme o hodně vyspělejší a jsme schopni cestovat vesmírem. Jediné, všem je mezi námi rozdíl je barva vlasů. U nás jsou normální fialové, růžové, prostě samé jasné barva. Na Zemi ne, pokud by chtěli vlasy jako my, musí si je obarvit.

Ani nevím, kde mám přistát. Prosím, nepředstavujte si, že tady přistane vesmírná loď. To by bylo moc nápadné. Jsem ukrytá v meteoritu, jak nenápadné. Když dopadnu na Zem, naštěstí zjistím, že kousek od nějakého většího města.

"Halo, je tam někdo?" uslyším okolo sebe několik hlasů. Sakra. Za chvíli se okolo mě shromáždí čtyři muži, může jí být tak okolo dvaceti. Musí být na mě zajímavý pohled, dívka uprostřed ničeho s fialovými vlasy, zašpiněná od sazí z meteoritu a kousek za mnou již zmíněný meteorit.

"Jsi v pořádku? Kde jsi se tady vzala?" zeptá se mě jeden z nich. "Jo, jsem v pořádku a kde jsem se tady vzala. Spadla jsem na Zem." řeknu pravdivě a čekám na jejich reakci. "Cože?" zeptají se všichni naráz. "Jsem mimozemšťanka. To vám ještě nedošlo?!"

"Nebouchla jsi se do hlavy?" zeptá se mě další z nich. Nevěří mi, to se dalo čekat. Cítím z nich nejistotu. "Tak znovu. Jsem mimozemšťanka, která přistála na Zemi." řeknu jim, ale jde vidět že mi stále nevěří. Ok, jak chcete.

Mám několik schopností, tak jim něco ukážu. Teleportuju se asi pět metrů od nich. "Kam zmizela?" křičí na sebe jeden přes druhého. "Tady jsem" řeknu a když se na mě otočí, přesunu se zase jinam. Dívají se na mě s otevřenými ústy a to ještě nic neviděli.

"Ty-y jsi vážně z jiné planety?" ptá se mě vystrašeně další. "Ano, ale nemusíte se mě bát. Jsem tady v míru, jen chci poznat lidi, takže bych vám byla vděčná, kdybyste o tomhle drželi huby." řeknu jim trošku hrubě.

"Do-o-bře." odpoví všichni naráz. "Dobře. Jsem to ale neslušná, ani jsem se vám nepřestavila. Jsem E.P. " řeknu a podám jim ruku na pozdrav. Říkala jsem vám, že je moje rasa vyspělá a hodně podobná lidem.

"E.P.?" zeptají se a já si vzpomenu, že chtějí celé jméno. "Edwards Perrie, říkejte mi jenom Perrie. A vy jste?" zeptám se jich. Nejdřív jsou zticha, pak se mi ale po jednou představí. "Já jsem Louis." řekne mi menší brunet s modrýma očima. "Já jsem Harry." řekne mi vysoký brunet s dlouhými vlnitými vlasy.

"Niall." představí se mi jediný blonďáček ze skupiny a má taky modré oči.

"Jsem Liam." řekne poslední z nich, ale právě on mě nejvíc zaujme. Přitom není ničím zvláštní, vyšší brunet s vyčesanými vlasy a hnědýma očima. Cítím z něj smutek, takže když mi podá ruku nemůžu si pomoct a zeptám se ho. "Co se ti stalo?"

"Cože?" zeptá se zmateně a mojí ruku pustí. "Cítím z tebe smutek, tak se ptám, co se ti stalo." odpovím mu a sama čekám na jeho odpověď. "Nevím proč ti to říkám, ale rozešla se se mnou moje přítelkyně Sophie." řekne a po tváři mu steče slza.

"To je mi líto." řeknu upřímně a kouknu se po zbytku. "A co tady děláte vy, tak daleko od civilizace?" zeptám se a svůj pohled zase stočím k Liamovi. "Chtěli jsme vypadnout na pár dní. Nemáme nikde klid, jsme totiž slavná skupina. One Direction, určitě jsi o nás neslyšela." řekne s menším úsměvem.

"Promiň, ale neslyšela. Teď jestli mě omluvíte, půjdu. Kde to vlastně přesně jsem?" zeptám se jich. "Jsi v LA a kam chceš jít?" konečně vím, kde jsem. "Nevím, nějak se musím zařadit mezi pozemšťany." řeknu a pokrčím rameny.