Nasedla jsem do limuzíny a sledovala cestu z okna. Cesta byla velmi tichá a tak jsem se rozhodla nasadit si sluchátka. Nejspíše se mnou řidič nechtěl mluvit. Možná už sám si přál aby mě měl z krku a s tím i tuhle celou záležitost. Co bude pak? Vzpomenou si někdy na mě? A nebo se budou tvářit jako by mě nikdy neměli? Jako bych neexistovala. Budou cítit smutek? Nebo budou bez problému pokračovat ve svém životě jako by se nic nestalo? proč se mi tyhle otázky začali honit v hlavě? Vždyť jsem s touhle situací byla smířená. Ne špatně. Jsem s tím smířená. Tak proč? Snažila jsem se tyhle myšlenky vyhnat z hlavy. Znovu jsem se tedy raději zaměřila na výhled z okna.
Zrovna začala hrát má oblíbená písnička, když najednou jsme zastavili. Pohlédla jsem z okna a před námi stál velký zámek s obrovskou zahradou. Snad nikdy nic tak obrovského jsem ještě neviděla. Bylo to opravdu obrovské sídlo. Řidič mi vyndal kufry z auta a vyskládal je na chodník. V mžiku se otočil a vyrazil zpátky. Popadla jsem tedy kufry a vydala se vstříc mému osudu.
Kráčela jsem v klidu. Pomalu ale jistě jsem se blížila k těm obrovským dveřím, které se tvářili jako by mě chtěli pohltit. Nadechla jsem se. Vehnala jsem čerstvý vzduch do plic. Cítila jsem každý vzdoušek. Jemně jsem se zatřásla. Samotnou mě mé tělo překvapilo. Nečekala jsem, že se roztřesu. Stála jsem už před dvěřma. Byli obrovské a umělecky zdobené. Klika zdobila dvěře svou gigantickou velikostí. Položila jsem kufry na zem a chystala jsem se zaklepat. Chvíli jsem váhala.
V hlavě mi vyběhla myšlenka, že stejně nemám na výběr a osudu neuteču. Vzpamatovala jsem se a zaklepala. Ozvěna se ozývala po celé budově, až jsem ji slyšela i já. Nastala chvíle očekávání. Chvíli se nic nedělo. Pak se pouze ze dveří vynořila ruka a vtáhla mě dovnitř. Dech se mi zrychlil. Chvíli jsem uvažovala, že bych se mohla bránit. Ale pak jsem tu myšlenku vypustila z hlavy. V budově byla obrovská tma. Nestihla jsem se ani rozkoukat a ozvalo se.
"Pšššt. Pokud se vzbudí oni, bude zle. A věřím, že ti to nejspíše nebude příjemné. " Špitl.
Rychlou chůzí mě ten někdo vedl do schodů. Otevřel druhé dvěře na pravé straně a strhl mě na postel. Rychle za sebou zabouchl.
"Co se tady děje?" Vyšpitla jsem.
"Nechtěl jsem aby byli vzhůru ostatní, abych tě mohl mít pro sebe. Cítil jsem tvou krev už několik metrů, než si stála u dvěří."
Přiblížil se ke mně a políbil mě.
"A teď mě nech najíst, už jsem dost dlouho hladový."
Zakousl se mi do krku. Cítila jsem jak jeho tesáky protrhnuli mou kůži a krev se mi vytrácela pomalu z těla. Polilo mě horko. Začala jsme se cítit slabší. Chtělo se mi najednou spát a má víčka byla težší a těžší. Zavřela jsem oči a přestala vnímat, že ON mi saje krev. Jediné co se mi vybavovalo byli jeho oči. Jeho modro-zelené nádherné oči, které zářili důvěrou a energií. Pro ty oči jste byli ochotni udělat cokoliv. Dívali se na mě a sledovali každý můj pohyb. Byli to takové oči, že stačil jeden pohled a byli jste si jistí, že těm očím můžete věřit.
