„Na jaký se chceš koukat film?" a v jeho očích šla vidět zvědavost.
Byla jsem úplně zaskočena tou otázkou a navíc mě vůbec nenapadal žádný normální film, na který by jsme se mohli dívat.
„Ehmmm..." vypadlo pouze ze mě.
„Dobrá vyberu já." Usmál se. A jeho koutky div se nedotýkaly uší.
Natáhl se k televizi. Pod ní ležela skleněná skříňka a v ní byla hromada DvD. Chvíli se v té hromadě přehraboval. Házel DvD-čka z jedné strany na druhou. Pak však jedno vytáhl a ukázal ho směrem ke mě.
Tohle bude průšvich.
Proběhlo mi hlavou.
Obálka byla pro mě neznámá, ale vypadalo to na horor. Možná budu mít kliku a bude to pouze jeden z těch, co nedávají smysl.
„Tenhle je hodně dobře hodnocenej. A je to jeden z těch, co dávají smysl a člověk se u toho i pořádně lekne. To je super ne? Nevadí to?"
Veškeré moje naděje roztáli. Sbalili si kufry a odcestovali na západ. Čekají mě minimálně dvě hodiny strachu.
Polkla jsem a snažila se pozbírat veškerou odvahu, která se ve mě nacházela.
„Nééé..." špitla jsem se záhadnou grimasou na obličeji.
Kaquizi se z mé reakce rozesmál. Smál se tak moc až se popadal za břicho a prskal všude kolem sebe.
„Budu ti tedy věřit, ale podlé té tvé reakce si nejsem moc jistý. Ale jak myslíš." Ze široka se usmál a vložil disk do DvD přehrávače.
Popravdě. Ani já jsem si nebyla jistá sama sebou. A absolutně jsem netušila co mám očekávat. Byla jsem si jistá jedině tím, že budu vystrašená jako bábovka.
Přišel ke mě, vytáhl mě z gauče, posadil se a mě si posadil na svůj klín. Přes záda si přehodil deku a stlačil na ovladači tlačítko PLAY.
Prvních pár minut bylo v klidu. Příběh dával smysl a dokonce byl i zajímavý. Takže jsem úplně zapomněla i na to, že je to horor. Až do první lekačky.
Na hlavního hrdinu něco vybaflo. Popravdě ani nevím pořádně co. Jelikož jsem se hned v prvních sekundách s jekotem zabořila Kaquizimu do hrudníku. Neotočila jsem se ani po pár minutách. Obličej jsem měla přitisknutý na jeho hrudníku až tak, že jsem špičkou nosu, cítila jeho tep. Pousmála jsem se, jelikož mi to svým způsobem přišlo routomilé.
Nic neříkal. Pouze se dál koukal a přitom mě začal hladit po vlasech. Ale stále mlčel. Nepopichoval. Nesnažil se, dělat si ze mě srandu. Pouze mlčel, sledoval film a hladil mě. Něco se mi nezdálo, ale byla jsem si jistá, že nic špatněho nehrozí.
Bylo to uklidňující. I když uběhlo dalších pár minut, zpátky jsem se neotočila.
Až zhruba po 10-ti minutách jsem se sebou začala z lehka vrtět.
Kaquizi mě políbil do vlasů, popadl za ramena a otočil zpátky směrem k televizi. Pořád jsem si stála za tím, že to nebyla televize ale spíše obrovské svítící monstrum.
„Noták! Koukej taky! Já se nechci dívat sám. A ať už se budeš bát čehokoliv, tak jsem tu pro tebe. A ochráním tě." Usmál se a pevně mě stiskl v objetí.
Nabrala jsem tedy veškerou odvahu, která ve mě byla a koukala jsem se taky. Byla jsem už vylekaná ze sebemenšího incidentu co tam byl. Zatnula jsem ruce v pěst a snažila se nevyšilovat. Chvilkama jsem se koukala i jen na mé nohy. Ale Kaquizi se evidentně u toho bavil. Většinou se smál a nebo si jen tak spokojeně odfrkl. Film se nejspíše blížil ke konci. Už běželo posledních pár minut.
Když už na televizi běželi titulky, napadlo mě, že bychom měli jít spát.
„Měli by jsme jít spát."
„Nechci. Nechci jít spát. Nepustím tě. Nechci aby jsi odešla. Prosím." Pronesl Kaquizi tak tiše, že jsem ho skoro neslyšela.
„Ale měli by jsme aspoň odpočívat. Zítra nesjpíše půjdeme oba do školy."
„Tak mám nápad."
Začali se mi v hlavě honit všelijaké myšlenky. Vůbec netuším co ho mohlo napadnout. Ale byla jsem v klidu. Nedělala jsem ukvapené závěry. Dýchala jsem z hluboka. A Kaquizimu jsem se dívala hluboko do očí.
Byly plné naděje.
„Copak tě napadlo?" odpověděla jsem s úsměvem. A snažila se tak narušit tu chvíly ticha.
„Co kdyby jsme šli ke mě do pokoje? A pustili si na ntb ještě nějaký film? Slibuji, že už to horor nebude. „
Oči mu zářili a dychtili po mé odpovědi. Svíral mě v objetí silněji a silněji. Že by byl nervozní z mé odpovědi? Opravdu chtěl být v mé přítomnosti? Hlavu jsem měla zmatenou a nebyla jsem si jistá, která odpověď je ta správná.
„Tak jo." Skoro jsem až vykřikla.
Nebyla jsem ve své kůži. Pořád jsem si nebyla jistá, či jsem se rozhodla správně. Ale na jeho tváři se objevil široký a zářivý úsměv.
Nakonec. Přece tady s nimi žiju. A ještě nějakou dobu budu. Tak bych si na jejich společnost měla zvykat.
