Jak jsem byla ponořena do myšlenek, tak jsem ani nepostřehla, že to teplo, které jsem cítila na krku zmizelo. Chtěla jsem otevřít oči, ale víčka byla příliš těžká. Pak jsem zase zaslechla ten hlas.
„Nehýbej se. Nic ti nehrozí. Jsi v bezpečí."
Náhla jsem pocítila jemný vánek a něco na mě jemně přistálo. Přistála na mě hebká, světle modrá deka. Jeho ruka se objevila na mém břiše a tep jeho srdce jsem cítila v zádech. Ty údery byly tak rychlé ale přitom klidné. Jeho teplo naplňovalo mé tělo. Držel se mě jako by každou chvíli měl spadnout z útesu a já byla jediný záchytný bod. Cítila jsem se v bezpečí. Měla bych? Neměla bych být spíše ve strachu? Mít hlavu plnou obav? Cítit paniku?
Možná, ale nebylo to tak. Možná jsem v tuhle chvíli měla vymýšlet plán, jak se dostat odsud. Ale nechtěla jsem. I když jsem věděla, že tohle je teprve začátek, tak mi něco říkalo, že s ním budu v bezpečí. Neměla jsem ponětí co se bude dít ale ani jsem nad tím nijak nepřemýšlela. Nechtěla jsem. Scházela mi síla. Byla jsem příliš vyčerpaná. Myšlenky se začali pomalu ztrácet. Mizeli ve tmě. Rozpouštěli se ve tmě. A tma je vsakovala jako papír inkoust.
***
Ráno mě vzbudili až sluneční paprsky, které mě začali hladit po tváři. Ani jsem si včera nevšimla jak velká okna zde jsou. Byl v nich výhled skoro na celou zahradu. Slunce se na mě usmívalo v celé své kráse. Bylo slunečno. Na nebi nebylo jediného mráčku. A pak mi to došlo. Něco tady scházelo, nebo spíše někdo. Ani jsem si vlastně neuvědomovala, že nejsem doma. Cítila jsem se zde tak jistě. Že to můj mozek ani nedokázal pochopit. Ve vzduchu teď visela otázka, kam se ON poděl?
