Rocki dorazil až k lavici, kde jsem seděla a upřeně hleděla na něj. Nevypadal nějak naštvaně a nebo to aspoň nedával najevo. Což uměl dokonale. Pouze přejel pohledem Rendyho. Ostatně jako kluci předtím. Překvapeně jsem na něj pohlédla a koukala mu hluboko do očí. Zářili divokostí. Dalo by se říct, že se tam třpytilo i nějaké to tajemství. Ostatně on byl tajemstvím sám o sobě.
"Jdeme na jídlo. Pojď. Slíbil jsem to." a jeho tvář byla bez emocí. A jeho hrubý hlas kladl té větě větší důraz.
To co říkal, byla pravda. Opravdu mi to slíbil. Během toho, co mě provázel po škole.
"Dobře." Broukla jsem a Nerfixe poslala zpátky k Rendymu.
Pobrala jsem si své věci a mávla na rozloučenou Rendymu. Usmíval se. A rozloučil se též. Jakmile jsem se postavila, Rocki uchopil mou ruku a propletl se mnou prsty.
Opět mě táhnul všemi možnými chodbami a uličkami školy. Stále jsem se zde vůbec neorientovala. A měla jsem pocit, že to ještě nějakou dobu bude trvat. Ah. To jsem byla celá já. A můj orientační smysl.
Chodby byli přeplněné lidmi. Opět na mě upírali svůj zrak. Ulpívali na mě ty nenávistné pohledy. Stále to bylo dosti nepříjemné. A mé křehké já, na tohle nebylo opravdu stavěné. Povzdechla jsem si.
Rocki mlčel. Nebyl moc výřečný. Ostatně jako vždy. Snažila jsem se tohle nějak všechno ignorovat. Ale opravdu jsem netušila jak dlouho tohle všechno vydržím. Mohu jenom doufat v to, že to časem ustane. Ustálí se to a lidé okolo mě, si na mě nakonec přece jenom zvyknou. A nebo já na ně. Více možností se už nenabízelo. Ach. Jak ironické. Buď a nebo. Život byl občas tak ironický. A nám nezbývalo nic jiného, než se řídit těmi pravidly a zvyknout si. Podřídit se. V podstatě nemáme vůbec žádnou moc. Jenom přežíváme. Jsme nic. Nic víc než jenom loutky, řízené pravidly. Hrající si své představení.
Ztrácela jsem se v myšlenkách. Opět. Přemýšlela jsem nad sebemenší blbostí a opět jsem se jenom stresovala. Nic víc. Až se mi z toho všeho opravdu dělalo zle. Polknula jsem tedy všechny své kecy, které jsem hodlala si v hlavě ještě říct a stiskla jsem Rockimu ruku mnohem silněji. Nejspíš jsem se chtěla ujistit, že je tu stále přítomen. Stisk opětoval. Dokonce mi věnoval pohled do mých vystrašených očí. Nečekané. Ale příjemné.
"Všechno v pořádku?" nečekaně promluvil tím svým hrubým hlasem.
"Umh. Jasně." vykňoukla jsem.
Pozdvihnul jedno obočí. Bylo očividné, že mi nevěří. Ale byl zticha. Nic nenamítal. Nechal to být. Byla jsem mu za to vděčná. Neměla jsem v plánu se před ním rozsypat jako hrstka neštěstí.
Když jsme tentokrát otevřeli ty obrovské dřevěné dveře, všude se začala linout krásná nepopsatelná vůně jídla. Hemžilo se to tady stovkami lidí. A na stolech leželo nekonečně mnoho druhů jídla. Některá mi byla dost dobře známá, za to jiná zase vůbec. Jako kdyby ty pokrmy byly úplně z jiné planety.
Rocki se rozešel směrem ke stolům. Všude bylo plno. Už jsem myslela, že velmi rychle z téhle situace vybruslím. Ostatně jako celý dnešní den. Štěstí možná přece jenom u mě stálo. Nevadilo mi obědvat s Rockim. Ale ta neskutečná horda lidí ano. Zvedal se mi z toho všeho žaludek. Nebylo to nijak příjemný. Rocki zastavil u jednoho stolů. Byl ovšem plný. Začala jsem ho tedy nechápavě pozorovat a jemně tahat za uniformu. Naznačujíc, ať jdeme jinam. Jenže stačil jeden jeho jedinej pohled. A skupinka, která osídlovala tenhle stůl se mile ráda s velkou rychlostí přesunula. Bez mrknutí oka.
Usedli jsme tedy ke stolu. Chtěla jsem se zeptat, co to vlastně mělo znamenat, či jaké postavení na téhle škole vůbec kluci mají. Jelikož tohle všechno začínalo být poněkud zvláštní. Rocki byl ale rychlejší. Co se týkalo otázek.
"Co si dáš k jídlu?" zeptal se s jemným nádechem úsměvu na rtech.
Překvapovalo mě, jak byl klidný. Jako kdyby se nic neodehrálo. A všechno bylo v naprostém pořádku. Asi pro něj ano.
"Umh. Výběr nechám na tobě. Přece jenom jsi mě pozval ty." Usmála jsem se na něj. A využila maličko situace abych nemusela přemýšlet nad výběrem. I když už teď jsem dostávala panický strach, že bude muset pro to jídlo dojít a já tady zůstanu s tou obrovskou skupinou lidí. Hah.
Odešel. Přikývnul a odešel. Občas dokázal být i strach nahánějící. A v té vteřině, kdy jeho blízkost mi unikla se okamžitě všechny ty oči přilepili na jediný bod. Na mě. Šeptané slova kolovala okolo mě. Jako kdybych byla ten největší odpad. Největší odsouzenec. Začali si na mě ukazovat. Nenápadné gesta prstů. A bodavý smích na mou osobu se začal také projevovat. Bodal jako jehly zabodnuté do kůže. Jako jemné jehly. Ale v obrovském množství.
Zvedal se mi žaludek. Pokusila jsem se nadechnout. Ale jako bych byla pod vodou. Jako by mé plíce neobsahovali kyslík. Topila jsem se. Topila jsem se sama v sobě. Zvedla jsem se od stolu a rozběhla se na dívčí toalety. Za sebou jsem pouze nechala hlas Rockiho. Jeho výkřiky. Výkřiky, které křičeli mé jméno. Jeho silný hlas.
~
Tak co myslíte? Jak to naše hrdinka zvládne? A nebo co se odehraje dál? Máte nějaké typy?
