Cesta byla klidná. Rocki toho po cestě moc nenamluvil. Auto zvládalo cestu bez problému. Motor spokojeně řehtal. Míjeli jsme domy, spokojené lidi, míjeli jsme svůj čas. Míjeli jsme smutek, míjeli jsme osudy, míjeli jsme bolest. Dívala jsem se z okna a vše pozorovala. A přemýšlela jsem co se může ostatním honit hlavou. Jestli každý z nich má nějaké problémy a nebo existuje někdo, kdo si naprosto užívá bezstarostného života.
"Ach jo." povzdechla jsem si z toho všeho.
Hlavou se mi honilo tolik myšlenek. Možná až to bylo nezdravé. Navíc jsem začínala být nervozní. Začala jsem klepat nohou a snažila se tak aspoň uklidnit. Aspoň nějakým způsobem. Přece jenom jsem netušila co mě čeká a nebo co mám čekat já. Byla to změna. Bylo to něco jiného. Něco cizího. Připadala jsem si jako pes, který se chystá vniknout na cizí území.
"Co se děje?" vypadlo z Rockiho.
"Nic." snažila jsem se odpovědět s naprostým klidem.
"Tak proč klepeš nohou?"
"Jen jsem nervozní." vypadlo ze mě doznání.
Položil mi ruku na rameno ale oči přitom nespouštěl z vozovky.
"To bude všechno v pohodě kotě. Chce to jenom klid."
Ani z těch slov jsem se neuklidnila. Bylo to nejspíše ve mě. Sice jsem věděla, že budu ve třídě s Ikkim a Kaquizim, ale ani tak mi to neulehčovalo situaci. Zkrátka jsem se nedokázala uklidnit ať jsem se snažila sebevíc.
Přijeli jsme na dost velké parkoviště. Kolem dokola už bylo spoustu zaparkovaných aut. Nejspíše už to bylo školní parkoviště. Mé obavy potvrdil až Rocki.
"Tak jsme tady kotě."
"Hm..." broukla jsem, né zrovna moc nadšeně.
Žaludek se mi už svíral bolestí nervozitou. V mé mysli se honili myšlenky všeho druhu. Nebyla jsem nadšená. Možná by se dalo říct, že jsem měla strach. Musela jsem se urgentně uklidnit. Nebo by to nedopadlo nejspíše dobře.
Rocki zaparkoval celkem dost dozadu. Nejspíše nevěřil v mé řídičské schopnosti. Pffs. Na jednu stranu asi dobře. Jelikož budu mít tu možnost nadýchat se cestou čerstvého vzduchu.
"Furt jsi nervozní?" zeptal se Rocki a zastavil motor.
"Co myslíš?" možná jsem zněla trošku podrážděně ale opravdu se ta nervozita už nedala vydržet.
"V klidu. Provedu tě a pak ti ukážu třídu. Navíc tam bude s tebou Kaquizi a Ikki."
"Já vím."
I když jsem to věděla, tak mě to stejně neuklidňovalo. Nedokázala jsem říct proč. Prostě to tak bylo. Chystali jsme se k odchodu. Natáhla jsem se pro batoh a hodila si ho na záda. Rocki zamknul a snažil se hodit si klíčky do kapsy. To jsem mu však překazila. Díky jeho nepozornosti se mi povedlo ty klíčky sebrat a vložila jsem si je do batohu. Rocki pouze koukal.
"Víš co si slíbil? Že jo?" nadhodila jsem.
Odpověď však nenásledovala.
"Od teďka to auto je moje. Takže řídím já." vypláznula jsem na něj vítězně jazyk.
Rocki se pouze usmál.
"Tak pojď. Měli by jsme jít." popohnal mě.
Já si vítězoslavně povyskočila a následovala Rockiho. Aspoň na chvíli jsem byla myšlenkama jinde. Aspoň na chvíli.
Škola vypadala obrovsky. Měla historický vzhled. Možná bych typovala gotický či renesanční styl. Ale nebyla jsem si stoprocentně jistá. Rocki vypadal naprosto klidně, za to já byla jako kdyby mě hnali na popravu. Ke vší té nevolnosti jsem se začala navíc zase klepat.
"Nemůžeme to prostě otočit a jet domů?" nadhodila jsem.
Asi jsem už dopředu znala odpověď. Ale přece jenom naděje umírá jako poslední.
"Hned první den by jsi chtěla za školu? A navíc když už si vytáhla nohy z postele? Záškolačko." řekl a koutek mu cukal nahoru.
"Fajn, fajn." vzdychla jsem.
Rocki vytáhl kartu a přiložil ji k přístroji, který byl hned vedle dveří. Ozvalo se pouze pípnutí a obrovské dveře se otevřeli. Před námi se rozprostírala dvě velká schodiště, plno místností a davy lidí. Ztuhla jsem. Rocki musel do mě drcnout abych se znovu dala do pohybu.
"Jen klid, jen klid." opakovala jsem si v hlavě.
Ale stejně si myslím, že to nemělo žádný účinek. Rocki mě popadl za ruku a začal mě táhnout uličkou k nějaké neznámé místnosti. Když jsem si však přečetla cedulku, bylo mi jasné co je to za místnost.
~
Haha~ Hádejte kdo dneska napsal rovnou dvě kapitoly? Ha! Já. Ale i tak jsem strašný louda ._.
