Ředitelna. Mělo mi to být jasné hned. Dávalo to dokonce i smysl. Jenom jsem v tu chvíli nebyla prostě schopná myslet. Zarazila jsem se. Odmítla jsem jít dál. Prostě, měla jsem pocit, že to nedám. Rocki do mě strkal a snažil se mě popostrčit. Marně. Nervy pracovali. A ta tréma tomu nepomohla. Hah. Byla jsem posera. Nedokážu jít do ředitelny, jak potom to chci zvládnout ve třídě?
"Kotě! Běž!" vyštěkl na mě Rocki.
"Ne! Nedám to." šeptla jsem.
Byla jsem jako ratlík, který byl vyslán do zimi se vyvenčit. Ale už tam byl moc dlouho. Klepal se zimou. Snažila jsem se přesvědčit sama sebe. Ale zatím neúspěšně. Nedokázala jsem svým tělem pohnout. Jako kdyby mi zmrzli končetiny.
"Promiň." řekl najednou Rocki. Popadl mě za ruku, políbil mě, otevřel dveře a vtrhnul se mnou do kanceláře.
Jeho polibek mě probudil. Dá se říct nakopnul. Byl sice rychlí ale něčím jedinečný. A v návalu adrenalinu jsem byla konečně aspoň trochu schopna srozumitelně myslet. Místnost nebyla až tak velká. Uprostřed dominoval obrovský, dřevěný psací stůl. Za stolem seděl menší silnější pán. Na tváři mu sídlili kulaté brýle a šedý knírek. Vypadal až komicky. Jako nějaký kouzelný dědeček z pohádky. Heh. Opravdu. Usmála jsem se. Aspoň jsem nevypadala jako kakabus. Došla jsem až ke stolu. Sama překvapivě. Bez jakékoliv pomoci. Ředitel vstal a natáhl ke mě ruku. Potřásl si se mnou. Rocki za mnou stál a vypadal jako můj starší bratr, který je připraven mě chránit. Nad tou myšlenkou jsem se musela pousmát. Bylo to svým způsobem milé. Vzájemně jsme se představili. Jeho hlas byl vůči jeho vzhledu jemný. Dalo by se říct uklidňující. Usedla jsem ke stolu. Rocki stál stále za mnou. Ruce mi položil na ramena. Nejspíš si to ani neuvědomoval, ale byl mi obrovskou oporou. Pomocná ruka. Zeď o kterou se mohu kdykoliv opřít. Ředitel mě seznámil se studijním plánem.Choval se velice přátelsky. Bylo celkem příjemné ho poslouchat. Probíhalo to mnohem lépe než jsem čekala. Co se týkalo studia, bylo toho celkem dost. Začínala jsem mít obavy zda to zvládnu. Ale zatím jsem to nevzdávala. Byla jsem odhodlána bojovat. Překvapivě. Jsem zvědavá jak dlouho mi to vydrží. Jak dlouho budu takový pilný student. Nakonec jsem dostala i rozvrh. Potřásla jsem si s ním opět rukou a byla jsem vyslána aby mě Rocki provedl.
"Kdyby jste měla jakýkoliv problém slečno, určitě se nebojte přijít." zaznělo když už jsem byla na odchodu.
Přikývla jsem na souhlas. A byla jsem za dveřmi. Oddechla jsem si. První krok jsem měla úspěšně za sebou. Ale nebyla jsem o moc klidnější. Přece jenom tohle byl jenom začátek. Několik minut jsem pouze stála za dveřmi a srovnávala si myšlenky. Chodby byly prázdné. Jenom sem tam někdo prošel. Nejspíše kantoři, kteří zrovna neměli hodinu, či studenti, kterým to bylo tak nějak všechno jedno. Byl to zvláštní pocit. Být jako jediný člověk v upírské škole. Ah. Do kůže se mi jemně vpíjel strach. Podívala jsem se na rozvrh. Spoustu z těch hodin jsem měla už ve své předešlé škole. Ale několik jich bylo přece jenom nových.
"Nyaa..." odfoukla jsem.
Docházela mi nějak psychická síla. Rocki na mě pohlédnul. Položil mi ruku na vlasy a koukl ustaraně do tváře.
"V pohodě?" v očích se mu leskla starost.
"Uh. Asi ano." špitla jsem.
Pohladil mě. Opravdu jemně. Skoro jsem z toho až cítila něžnost. Velkou. Překvapující. Rocki se mi pomalu otvíral víc a víc. Nebo ho spíše já poznávám víc a víc. Popadl mě za zápěstí. Jemně ale svíral mě tak abych mu neutekla. Jako kdybych chtěla.
"Pojďme. Provedu tě. Ať aspoň trochu víš kde co je." jeho hlas mimořádně nebyl ledový. Skoro hřál.
~
Druhý slibovaný díl. Jsem dneska nějaká pilná. Hah. Doufám, že se bude líbit.
