Svírala jsem ho v objetí po celou tu dobu. Většinu času jsme byli potichu. Díky tomu tichu jsem dokázala dokonale slyšet jeho dech, jeho tep či sebemenší pohyb.
Z ničeho nic mi věnoval polibek do vlasů. Podívala jsem se na něj a na jeho obličeji zářil úsměv.
"Děkuji. Jsem momentálně nejšťastnější upír ve vesmíru."
Rozesmála jsem se, jelikož mi to připadalo strašně vtipný ale zároveň strašně roztomilý.
Začínala jsem ho poznávat čím dál tím víc. A čím dál tím víc jsem si začínala myslet, že je to úžasný člověk.
Tedy upír.
Nahmatala jsem vedle sebe malý polštářek a plácla ho po Lucasovi. Přímo do tváře. A u toho jsem se začala neuvěřitelně smát.
"Hej! Za co to bylo?" štěkl na mě ale stále s úsměvem na tváři.
"Uvádíš mě do rozpaků! A momentálně jsi strašně roztomilí." smála jsem se, div že se mi koutky neroztrhly.
"Já? Do rozpaků? Tak tě do nich zavedu mnohem více."
Svalil mě. Byl nademnou. Jeho překrásné oči se dívali do těch mých. Jeho rty zářily rudou barvou. Barvou která naznačuje vášeň. Jako krvavý měsíc, který vyhledává svou obět. A v jeho úsměvu se třpytily dva dominantní špičáky. Kteří se lišily od všech ostatních zubů. Jeho hebká, teplá dlaň mě hladila po tváři.
Políbil mě. Spojil naše rty. A zavalil mě teplem. Má krev se dala opět do pohybu. A tenokrát to bylo jiné. V těhle poblibcích se skrývalo mnohem více emocí, než dřív. Byl tak jemný. Tak něžný.
Po chvíly mi zkousnul ret a propletl naše jazyky dohromady. Začínala jsem mít touhu trávit s ním mnohem více času. Vrýval se mi do života. Proplétal se mnou osud. Proplétal se mou budoucnost. Stával se pro mě něčím víc, než je. Polibky a emoce jsem mu opětovala. Užívala jsem si každý jeho dotek. Naskakovala mi z toho husí kůže. Mé tělo ho vyžadovalo.
Nasávala jsem jeho vůni.
Přepadla mě vášeň. Olízla jsem jeho krk a přísála se k němu. Sála jsem a přitom jemně zkousávala.
Po pár vteřinách jsem se odtáhla. Na krku po mě zbyl modro - fialový flek. Ještě naposledy jsem to místo políbila.
"Jsem šťastný." řekl Lucas.
"To já taky." odpověděla jsem bez zaváhaní.
"Máš hlad?" zeptala jsem se, jelikož jsem si uvědomovala, že už je Lucas dost dlouho bez jídla.
Neodpovídal. Ale byla jsem si víc než jistá, že ano.
Odrhnula jsem své vlasy na stranu. Sedla jsem si zády k němu. Aby měl lepší přístup.
"Tak šup. Odpočinu si, než půjdu do školy. Neboj."
Ještě chvíli se toho zdržoval. Nejspíše si nebyl stále jistý.
Dala jsem mu pusu na tvář a usmála se na něj.
Vypadalo to, že už se odvážil. Ale i přesto vypadal stále nervozně.
Krk mi jemně políbil. Poté jemně olíznul. Nějakou dobu nasával mou vůni. Vůbec jsem netušila co se mu honí hlavou. Zajímalo mě to.
Ještě než se zakousnul jsem pocítila na kůži špičky tesáků. Jemně přejížděl s nimi po mé kůži. Až poté vnikli do vnitř. Tiše jsem sykla.
Začal pít.
Sevřel mě zezadu v objetí a začal pít intezivněji.
Byl hladový. Ani nedokážu odhadnout jak dlouho byl bez krve. Netroufnu si to ani říct. Ale podle toho saní to bylo nejspíše víc jak 24 hodin.
Chvíli přestal.
Nejspíše přemýšlel zda může pokračovat. Jedním dotykem jsem ho utvrdila v to, že může.
Po nějaké době jsem však poznala, že jsem neodhadla své vlastní síly. Víčka byla těžká. Snažila se spadnout. A nechat mě upadnout do temnoty. Mé tělo mi připadalo až příliš těžké. Svět se mi motal a rozmazával. Neodhadla jsem to. Spletla jsem se v sobě.
Ach.
Doufám, že ho nevystraším.
Oči se mi zavřeli. Přemohli mě.
A já upadla do spánku.
~
Chci velice poděkovat všem kdo tuhle povídku čte. Ani jsem si nevšimla, že už má 2,4K views. Strašně moc děkuji.
Možná bych mohla vymyslet něco speciálního k 2,5 views. ;D
