Brečela jsem dojetím ještě dlouhou dobu. Nemohla jsem ten nával zastavit. Ty horké slzy se draly ven víc a víc. Už jsem nedokázala ani pořádně rozpoznat okolí okolo sebe. Znáte ten pocit když to přeženete s alkoholem a potom se vám ten svět tak strašně rozmazává? Jako vodové barvy na papíře.
Tak to se dělo i mě, jenže já to zvládala střízlivá. To jenom mé oči se měnily na Nijagáry.
„Pšššt. Noták. Bude tě potom bolet hlava." Špitl Kaquizi.
Pořád jsem však ale popotahovala. Navzdory jeho slovům pořád mi tekly po tváři horké slzy.
Povalil nás do postele a naše těla přikryl dekou. Cítila jsem jeho teplo. Navzdory jeho ledovým očím, vyzařovalo z něj uklidňující teplo. Umlčel mé rty vášnivým polibkem. A mé tělo obklopil tím příjemným teplem. Podíval se mi do očí a ani nemusel nic říkat. Uklidňovala mě jeho přítomnost. Dal mi tedy ještě jeden polibek na čelo a přitáhl si mě k sobě.
„A teď zavři ty svá kukadla a zkus usnout. Zítra tě čeká velký den. A musíš si odpočinout. Navíc budu tady u tebe tak se nemusíš ničeho bát."
Jeho slova mě uklidnila. A nakonec pod nátlakem únavy jsem stejně usnula.
Spala jsem jako by mě do vody hodili. Pouze vím to, že se mi zdál sen. Byl velice zmatený a já se v něm nevyznala. Ale viděla jsem v něm mé rodiče. A ještě někoho. Ale jeho tvář jsem nepoznávala. Byla celá pokřivená. Naháněla hrůzu.
Ten sen se mi nelíbil. Ale nemohla jsem se probudit. Utíkala jsem před něčím, před čím nešlo uniknout. Chtěla jsem utéct. Snažila jsem se utéct. Ale ať jsem se snažila sebevíc pořád mě něco táhlo zpět. Jako kdybych byla k něčemu svázaná. Bylo to děsivé. V tu chvíli jsem se cítila tak sama. Tak opuštěná. Tak bezmocná.
Probudili mě až kluci. Všichni stáli okolo postele a vyděšeně se na mě dívali.
„Jsi v pořádku?" promluvil nakonec Lucas se strachem v očích.
Všichni mě pečlivě sledovali a já pouze nevěřícně sledovala.
„Křičela jsi ze spaní." Dodal Kaquizi.
„A i když jsme se tě snažili probrat, nedařilo se nám to." Přidal Ikki.
Rocki neříkal nic. Ale i on mě sledoval se strachem v očích. Nemusel nic říkat. Ale já to na něm poznala. A přitom zrovna on je mistr kamenné tváře. Překvapovalo mě to.
„Umhhh...Nic mi není. Jenom se mi něco zdálo." Odpověděla jsem. A snažila jsem se je nějak uklidnit.
„Vidíš! To má z těch tvých hororů." Zamračil se Lucas na Kaquiziho.
„Ale..." snažil se odporovat Kaquizi, ale nakonec větu nedokončil.
„Není to z toho. Ten sen s tím filmem neměl nic společného."
A na Kaquiziho tváři okamžitě šel vidět vítězoslavný úsměv. Čekala jsem, že ještě něco pronese, ale mlčel.
„Co se i tedy potom zdálo?" nečekaně promluvil Rocki a já poprvé slyšela jeho hlas.
Byl hrubý a mírně chraplavý. Hlas, který byl schopen odrovnat každého nepřítele.
Byla jsem překvapena až tak, že jsem zapomněla odpovědět. Dokud na mě nepromluvil znovu.
„Umhhh...asi nějaká vzpomínka z dětství."
„A proto si křičela?" domáhal se Ikki.
„Vyděsila mě tam nějaká osoba. Měla pokřivenou tvář. Snažilo se mě to zabít. Zničit. Rozdrtit. Ale ať jsem se snažila sebevíc, nemohla jsem utéct. Nešlo to. Pořád mě něco táhlo zpět."
Kluci se na sebe vyděšeně podívali. Raději jsem se na nic neptala. Věřila jsem, že pokud se něco děje tak mi to řeknou sami.
Když jsem je tak pozorovala, připadalo mi, že se dorozumívají. Bez toho aby řekli slovo. Bez toho aby vydali hlásku. Jako kdyby si uměli číst myšlenky. Mlčela jsem. Neříkala jsem nic. Pouze jsem seděla a pozorovala je.
„Jo! Donesli jsme ti uniformu. Tak doufám, že ti padne." Prolomil ticho Lucas.
„Hned si ji půjdu vyzkoušet."
„Dobře máš ji v pokoji."
Hned jakmile dokončil větu, zvedla jsem se a chystala se vydat do svého pokoje. Potřebovala jsem už sprchu. Necítila jsem se svá. A navíc mě dnes čeká první školní den. Od kterého jsem nevěděla co čekat. Mávla jsem na kluky a s úsměvem jsem odešla z Kaquiziho pokoje. Po dnešní noci jsem byla nejistá.
Díky tomu snu, jsme se necítila dobře. Bylo to varování? A nebo pouze výplod mé hlavy? Zdálo se mi to až moc reálné. Měla jsem pocit, že se brzy něco stane, že brzy zjistím pravdu.
~
Velice se omlouvám, že dlouhou dobu nic nevycházelo. Měla jsem určité problémy ve škole, které bylo zapotřebí vyřešit. Teď už by to mělo být snad všechno v pořádku a proto bych také chtěla psát častěji.
Opravdu se všem omlouvám kdo tenhle příběh čte. A zároveň vám všem za to děkuji. A děkuji vám také za to, jak mě popoháníte vpřed.
Snad se vám i nadále bude příběh líbit C:
