Budova školy byla obrovská. Nebo mi to aspoň tak přišlo. Byla tady snad stovka tříd. Bude asi nějakou dobu trvat než si tady zvyknu. A asi tady budu dost dlouho bloudit. Ah. Rocki mě tady vedl různými chodbami a schodištěmi. Zatím neřekl ani slovo. Měla bych mít obavy? Nevím. Zastavili jsme. Před námi byli obrovské dveře. O něco menší než ty vchodové, ale i tak se mohli pyšnit svou velikostí. Rocki je rozevřel. A šli jsme spolu dovnitř. Jídelna. Tedy pokud se nemýlím. Byla to obrovská světlá místnost. Dopadali zde poslední sluneční paprsky. Byli zde dokonce i obrovské pulty s jídlem. Bylo zde nespočetně mnoho druhů jídla. Takže si myslím, že se nemám čeho bát. Nebo aspoň toho, že bych se pořádně nenajedla a tak. Zrovna ten moment, když jsem sledovala všechny ty druhy jídla, mi zakručelo v žaludku. Rocki se ve vteřině na mě otočil.
"Máš hlad kotě?" zeptal se mě s pozvednutým obočím.
Zavrtěla jsem hlavou. Ale stejně mi nechtěl věřit.
"Nic bych teď stejně nesnědla. Mám stále nervy." přiznala jsem.
Byla to pravda. Ještě mě čekalo dost věcí. A nervozita jen tak neutekla. Jenom se na chvíli schovala.
"Umh. Ale na večeři si tě najdu. A půjdeš se se mnou najíst. Bez námitek." řekl. A na konci věty se do široka usmál.
Uvědomila jsem si, že mám vlastně v batohu oběd od Lucase. Ale mlčela jsem. Nic jsem neříkala. Popadl mě opět za ruku, ale tentokrát né za zápěstí. Propletl se mnou prsty. Šel předemnou. Pohledy kolemjdoucích mě dočista probodávali. Bylo mi to nepříjemné. Cítila jsem se zle. Stiskla jsem Rockiho tedy ještě více. Doufala jsem, že mu to nijak nevadí. Být nová není zrovna jednoduché. Přestala jsem koukat okolo sebe. Chtěla jsem zapomenout na ty oči, které mě sledují. Které mě probodávají pohledem. Které si tak moc přejí abych šla pryč. Kdybych mohla tak pryč jdu. Popravdě řečeno. Ale tahle možnost se mi nenabízela.
"Tady." Zastavil Rocki před neznámou místností.
Vedle dveří visela cedulka, na které byla přeškrtnutá římská trojka. Přepadla mě panika. Nejspíše moje nová třída. Spíše určitě. Pohlédla jsem na Rockiho pohledem prosícího štěněte. Marně. Ani to s ním nehnulo. Naklonil se a letmě mě políbil na špičku nosu.
"Jsem hned vedle. I Lucas." Poukázal na třídu vedle.
Zaklepal, otevřel dveře a poslal mě dovnitř. On zatím zmizel zpátky na chodbu. Ah. Nechává mě v tom se pekně vykoupat. Učitelka okamžitě spustila oči z tabule a pohlédla na mě. Tázaví výraz se během chvil změnil. Asi věděla oč jde. Byla to postarší paní. Na nose jí seděli štíhlé brýle. A několik né příliš dlouhých světlých pramínků ji spadalo do obličeje. Snažila se mě uvítat s úsměvem na tváři. Jak milé. Stoupla jsem si kousek od ní. Nedokázala jsem ale pohlédnout směrem ke spolužákům. Stejně tady vládl naprostý chaos. Byl tu hluk a vypadalo to, že jí stějně nikdo neposlouchá. Měla tady malou moc.
"Tak třído, uvítejte mezi sebe svou novou spolužačku." zaklepala na tabuli a snažila se upoutat, tak jejich pozornost.
Marné. Jenom pár hlav se otočilo. A to zvědavostí. Otočila jsem se k tabuli a snažila se čitelně napsat své jméno. Chtěla jsem se představit. A nebo jsem se o to aspoň snažila tedy. Ale ty neznámé pohledy mé už teď probodávali. Zase. A to mi ani nedali možnost mě poznat. Nejspíš ani nechtěli.
-
Tak první díl v roce 2017. Hah. Nebojte, příběh ještě nekončí jenom jsem louda. A tak mi to občas trvá. Ale doufám, že se vám i tak líbí. Chci poděkovat všem co tenhle příběh čtou a píšou pozitivní komentáře. Děkuji. Velice moc.
