Otevřela jsem oči. Mé tělo bylo stále ještě slabé ale navzdory tomu, jsem se zvedla. Podívala jsem se okolo sebe. V pokoji vládlo ticho. A tma. Na nočním stolku ležel papírek.
"Omlouvám se. Přehnal jsem to. Nechal jsem se unést chutí a vášní a neovládl se...
Když se nebudeš cítit dobře, zůstaň doma. Nic se nestane. Jídlo máš nachystané v lednici. Takže se navečeř. My dnes půjdeme do školy dřív. Pokud seš ale odhodlána jít také, dole pod schodištěm máš digitální hodinky s adresou školy, batoh, který jsem ti vybíral já a klíčky od auta. Doufám, že se ti vše bude líbit. Až skončí škola napíšu ti.
Pa Lucas."
Koukla jsem na hodiny a zjistila jsem, že mám zhruba půl hodiny čas. Protřela jsem si oči a vstala. Vzpomněla jsem si, že v tašce mám ještě své červené čočky. Nevím proč ale měla jsem nutkání si je vzít. Vždycky jsem měla zvláštní styl.
Rychle jsem je nahmatala v tašce a utíkala s nimi do koupelny ke zrcadlu. Chvíli mi trvalo, než se mi podařilo čočky správně nasadit. Chvílemi to bylo bolestivé, ale zvykla jsem si. Měla jsem však díky tomu lehce podrážděné oči.
Aplikace mi trvala dýl, než jsem předpokládala. Rozrazila jsem tedy dveře od pokoje a pádila do kuchyně. Nohy se mi pletly div, že jsem nezakopla. Jídlo, které mi připravil Lucas, jsem pouze popadla do ruky s tím, že si ho dám do batohu a sním ve škole. Jelikož mě už opravdu tížil čas.
Když jsem přišla do předsíně, nečekali mě tam jenom klíče, batoh a hodinky. Ale také i Rocki. Jidlo jsem hodila do překrásného, černého batohu s křidélky a vyvalila na Rockiho oči. Opravdu jsem ho totiž nečekala.
"Co na mě tak koukáš? Děláš jako kdyby jsi mě nikdy v životě neviděla." odfrknul na mě.
"To ne. Pouze jsem tě nečekala." odpověděla jsem mu mírně podrážděným hlasem.
"A kde bych měl být?"
"Ve škole? Třeba?" a opět jsem na něj zírala jako na potravu.
"Čekal jsem, že ty půjdeš i kdyby ti bylo sebehůř. A tak jsem tady na tebe raději počkal. S tím, že bych ti rovnou ukázal cestu do školy." odpověděl mi s vypláznutým jazkykem.
"Pfffs. Nemohl jsi tušit jestli půjdu nebo ne." odfrkla jsem a uraženě otočila hlavu stranou.
Mlčel. Žádná odpověď ke mě už nedorazila. Všimla jsem si ho až tehdy, když přišel ke mě a otočil můj obličej směrem k němu. Podíval se mi do očí, ušklíbl se a políbil mě. Polibek byl mraziví ale žhaví zároveň. Byl také velice hraví. Mrazil mě ale přitom rozpaloval. Byl matoucí a nezapomenutelný zároveň. Polibek zakončil jemným kousnutím do rtu.
"Sluší ti to kotě. Vypadáš takhle nebezpečně. A to mě rozpaluje." a na jeho tváři byl hraví úšklebek.
Za tu dobu , co tu jsem, jsem ho takhle viděla poprvé. Byl tichá tvář. Ale jak se říká "Tichá voda, břehy mele." Něco na tom bude a k němu to pasovalo dokonale.
"Vždycky jsem měla zvláštní styl." špitla jsem opožděně.
"Originální. Né zvláštní." odpověděl s tím tajemným úšklebkem.
Byla jsem překvapena. Všem můj styl připadal divný. Natož tak originální. Opravdu byl samá záhada. Byl jako ještě nepřečtená kniha. Člověk znal pouze její obal, ale uvnitř to bylo ještě neprobádáné. Bylo to zalité tajemnstvím, které zatím nebylo odhaleno.
"Tak co? Vyrazíme?" nadhodila jsem zvědavě. Jelikož nás začal tížit čas.
"Jasně. Tak si pober věci a můžeme jít."
Hodinky jsem si připla na zápěstí a batoh už jsem měla na zádech. Když v tom jsem si všimla jak se Rocki natahuje pro klíče.
"Hej!" křikla jsem. A s přivřenýma očima jsem ho sledovala.
Vypadal trošku překvapeně. Ale po chvíli byl na jeho tváři opět ten úšklebek. Pomalu jsem si začínala myslet, že se mu to začíná líbit. Tá má malá rebélie.
"Copak?" a užíval si dokonale toho, že je o dost vyšší než já. Ještě jednou jsem na něj podrážděně koukla a poté jsem sjela pohledem na klíče.
"Ty bys chtěla tohle?" klíčkami mi cinkal před obličejem.
Když jsem se však pro ně natáhla, ucukl.
"Pfffs!" a trhla jsem hlavou do strany a už pomalu byla na odchodu.
Zastavil mě až Rocki. Když mě popadnul za zápěstí a věnoval mi ledově - ohniví polibek na rty.
Naskočila mi husí kůže. Ale né ta nepříjemná.
"Je mi líto kotě, ale budu řídit já. Znám cestu. Takže to bude rychlejší."
A už byl krok předemnou. A to jsem nestihla ani zareagovat. Chvili jsem si jen tak pro sebe něco mrmlala pod vousy, ale pak mi vlastně došlo, že začínám Rockiho poznávat.
Otevřel se mi. A možná o tom ani netuší. Ale začíná mi ukazovat své pravé já. Své pravé já, které se neskládá pouze z té kamenné tváře. Ale také své já, které vyzařuje teplo. Ale stále je kolem dokola tá záhadná mlha, kterou snad jednou rozeženu.
"Ale nazpátek řídím já!" křikla jsem.
Jako odpověď mi musel stačit jeho úsměv s vypláznutým jazkyem.
~
Muhehe. Další kapitola je zde. Snad se bude i líbit.
Možná, by jich mohlo vyjít tenhle týden ještě pár. Ale nebudu nic slibovat. Jelikož mám angínu a nevím jak mi bude.! Hue!
Přeji příjemné čtení. A děkuji všem za vaši podporu!
