V pokoji na posteli mi ležela černo-bílá uniforma s červenými lehkými ornamenty. Vypadala pěkně. Popadla jsem ji a vydala se do koupelny. Cestou jsem se ještě natáhla pro spodní prádlo. Už jsem potřebovala sprchu. Potřebovala jsem očistit jak tělo tak i mysl. Hlavou se mi honilo plno myšlenek a tělem mi koloval zvláštní pocit. Nebyla jsem si jistá či tomu pocitu věřit a nebo to zahodit za hlavu. Bylo to matoucí. Byla jsem zmatená. Snažilo se mě něco varovat? Či je to pouze výplod mé fantasie..? Snažila jsem se na to nemyslet, ale stále se mi to nějak nedařilo. Rozhodla jsem se, že si dneska dám raději vanu a pokusím se uvolnit. Popadla jsem vonný olejíček a dala trochu do vany. Krásně voněl. Vůně Sakury.
Kohoutkem jsem otočila směrem doprava a nechala vodu téct. Voda byla tak horká, že se koupelna zahalovala do páry. Ukrývala do sebe vše. Vše co se jí vpletlo do cesty. Bylo to uklidňující.
Veškeré obavy a starosti mě opustili jakmile se voda dotkla mé kůže. Příjemné teplo se mi vlilo do kůže. Vřele mě uvítalo do svého náručí. Uklidňovalo mě. Laskalo mě. Obklopovalo mě. Cítila jsem se příjemně.
Ve vaně jsem ležela snad 45 minut.
***
Do pokoje jsem vešla už s oblečenou uniformou. Padla mi dokonale. Byla jsem až překvapena jak moc dokážou odhadnout mou velikost. Košile byla velice příjemná. A rudá mašle, která byla ve střihu k ní dokonale pasovala. Sukně byla vrstvená a při pohybu připomínala spíše zdivočelé moře. Moře, které naráželo do skal a snažilo se je překonat. Moře, které je odhodlané a nepřekonatelné.
Bylo to poprvé co jsem na sobě měla uniformu. A byla jsem spokojená. Šťastná. Ta uniforma byla nádherná. Chodila jsem po pokoji a tančila nadšeně před zrcadlem. Radost ze mě sršila. Starost jsem utopila ve vaně a v moři radosti.
„Sluší ti." Ozvalo se najednou.
Rychle jsem se otočila a hledala tu osobu co to vyslovila. Lucas stál ve dveřích a s úsměvem mě sledoval. Jak dlouho tady byl? Sleduje mě celou dobu? A nebo právě přišel? Netuším. Ale úsměv jsem mu opětovala.
„Děkuji." Odpověděla jsem.
„Padne ti dokonale. Jsem rád. Snad všechno proběhne v pořádku."
„Snad ano." A stále jsem nadšeně poskakovala po pokoji.
„Nejspíše budeš ve třídě s Ikkim a Kaquizim."
„A ty? Kde budeš ty?"
„Já a Rocki jsme o ročník výš. Ale všichni budeme končit stejně. Takže budeme spolu odcházet i přicházet domů."
Na chvíli mě přepadly obavy. I když jsem věděla, že nemají proč. Nejspíše mě mrzelo, že nebude poblíž mě Lucas. Na chvíli mi úsměv na tváři potemněl.
„Je vše v pořádku?"
„Umh...ano." Špitla jsem a snažila se dostat zpátky úsměv na tvář.
„Neboj se. Kdyby se cokoliv stalo můžeš za mnou kdykoliv přijít. Má třída je hned vedle. Navíc kdykoliv budu mít čas, přijdu se na tebe podívat."
Usmála jsem se a už s klidnějším výrazem přikývla na souhlas.
Chvíli mě sledoval. Poté mě chytl za ruku a přitáhl k sobě a pevně sevřel v objetí.
„Promiň. Ale musel jsem. Chyběla jsi mi. A i když jsem tak nevypadal, žárlil jsem."
„Na co?" vyhrkla jsem s překvapeným výrazem.
„A nebo spíše na koho?"
„Na Kaquiziho..." odpověděl po chvíli ticha.
„Ani nevíš jak moc jsem žárlil, že měl to štěstí a mohl vedle tebe spát. Slyšet jak si spokojeně oddechuješ. Cítit tvou teplou kůži. Cítit tvou sladkou vůni. A vidět tvůj obličej, který vyzařuje chutí do života, štěstím, radostí, smutkem a někdy i vztekem. Prostě pozorovat na tobě každičkou změnu. Jak moc mu závidím."
Jeho hlas zněl smutně. Z těch slov vyzařovalo mnoho emocí. Myslel to vážně. Věřila jsem mu každé slovo. Opravdu jsem o nich nepochybovala. Byla z nich cítit touha. Roztřásla se mi z toho kolena. Nevěděla jsem co říct. Bála jsem se, že něco zkazím. Že rozbiji tenhle křišťáloví diamant na tisíc kousků a už nikdy se mi ho nepodaří slepit dohromady. Už by nikdy nezářil ve slunci, tak jak září teď. Byla jsem plná strachu. Hrdlo se mi svíralo a odmítalo spolupracovat. Skoro jsem až pociťovala jako kdyby mi někdo hrdlo svíral. Drtil. Pokoušel se mě umlčet.
Mrskla jsem sebou do postele a Lucase stáhla s sebou.
Zabořila jsem svůj obličej do jeho hrudníku. Cítila jsem jeho tep. Byl rychlí a nepravidelný. Nejspíše byl překvapen. A nebo byl nervozní? Netuším. Nemohla jsem se mu podívat do očí, jelikož momentálně jsem byla já ta nervozní.
„Kolik máme času?" zamumlala jsem.
„Jak to myslíš?" řekl mírným vystrašeným hlasem.
„Než budeme muset do školy."
„Zhruba 8 hodin. Proč?"
„Dobrá. Tak ten čas tedy pořádně využijme." Nestačila jsem doříct ani větu a už jsem ho svírala v objetí.
~
Další kapitola je tady a doufám, že se vám bude líbit. Kterou postavu máte zatím nejraději? *^*
