Nervozita a strach mě sžírali. Ty oči plné nenávisti mě probodávali. Nebylo úniku. Byla jsem jako v pasti. Hrdlo se mi svíralo. A ruce se třásli. Učitelka stále trpělivě čekala na to, až se třída uklidní. Nakonec to vzdala a poslala mě, abych se posadila. Asi nademnou něco stálo. Jinak si to nedokážu vysvětlit. Prošla jsem tímhle úplně bezeslova. Nemusela jsem o sobě říct ani ň. Jaké to štěstí.
Šla jsem skoro až nakonec třídy. Kde bylo jedno volné místo. Vedle neznámého spícího chlapce. Jeho rudé vlasy mi připomínali ty Rockiho. Ale měli zcela odlišný odstín. Byli jako plameny. Byli více tmavší. A byli i poněkud kratší. Jeho tetování na krku bylo dost zvláštní, pro mě nic neříkající symboly.
Nechtěla jsem ho nijak rušit. Jemně jsem odsunula židli. Snažila jsem se tak aby nedělala žádný rámus. A snažila se velice potichu přisednout. Vypadalo to, že se mi to i dokonce povedlo. Tiše jsem se zaradovala. Ani se nehnul. Nevydal ani hlásku. Tvrdě spal. Nacpala jsem se co nejvíce na kraj lavice. Neměla jsem v úmyslu zabírat nějak moc místa. Batoh jsem si opřela o lavici. Na lavici překvapivě nebylo nic. Byla prázdná. Tak tedy jsem nevytahovala nic ani já. Položila jsem si hlavu a snažila se poslouchat učitelku. Marně. Její jemný hlásek byl přehlušen. A to celkem slušně. A myslím si, že to nikoho ani extra netrápilo. Je pravda, že si to nejspíše mohli i dovolit. Vzhledem k jejich postavení. Za to já, se tu mohu možná tak jenom krčit v koutě a mlčky sledovat všechny ostatní. Jak jsem se po všech rozhlížela, všimla jsem si Kaquiziho s Ikkim. Spali. Takže mou přítomnost nejspíše ani nepostřehli. Za to pár ostatních ano. Neprodleně sledovali každý můj pohyb. Jako kdybych byla jejich úlovek. Jejich kořist. Kořist jsem možná byla, ale určitě né jejich.
Jejich pohledy se mi vrývali do kůže. Jejich hlasy vyslovovali mé jméno. A jejich prsty poukazovali nenápadně na mě. Bylo mi to nepříjemné. Cítila jsem se čím dál tím hůř. Uzavírala jsem se do sebe. Snažila jsem se najít aspoň malinko bezpečný úkryt. Nechtěla jsem sledovat ty tváře. Otočila jsem se na stranu a začala sledovat prostou zeď. Přitom se pokusit uklidnit své já. Najít tam uklidnění. Ale ani tak se mi to nedařilo. Ty hlasy byli příliš ostré na to, aby se dali tak lehce přehlédnout. Byli ostré a boleli. Jako ocel, která se zabodává do kůže. Krájeli mé křehké já. Snažila jsem se najít sebemenší maličkost, abych se uklidnila. Na nějakou dobu se mi to i povedlo. Dokonce se mi povedlo i na malou chvíli zapomenout na všechno okolo. Z tohohle klidu mě vytrhlo až zvonění. Jemně jsem se sebou trhla. Učitelka už byla na odchodu. A spolužáci jako kdyby se probudili. Více než polovina lidí odešla bůh ví kam. Moc jsem se ani nezabývala tím kam šli. Osoba vedle mě, se začala vrtět a z kapuce se vynořila kočka. Tak nějak jsem nevěřila tomu co vidím. Kočka? Jako fakt? Možná ještě více nečekané bylo to, že ta kočka měla tři oči. Ale popravdě mě to nijak nepřekvapovalo. Od té doby, co žiji s bratry se událo dost věcí. A zrovna tahle byla asi ta nejnormalnější. i to, že ta kočka měla málá temná démoní křídla. Spíše jsem měla to nutkání ji pohladit. Dříve bych se o to asi ani nepokusila, ale tentokrát jsem k tomu stvoření natáhla odhodlaně ruku. Pomalinku se přiblížila. Studeným čumáčkem se dotkla mé ruky. Očenichala mé třesoucí se prsty. Nakonec se hlavou otřela o celou mou dlaň. Brala jsem to tedy tak, že jsem si nejspíše získala její důvěru. Začala jsem ji drbat za ouškem. A hladit po hlavě. Byla hravá a přítulná. Přistoupila až ke mě. Stále jsem ji hladila. Nakonec si vyšplhala po mých ramenech až za můj krk. Kde si udělala pohodlí. Momentálně vypadala jako má osobní šála. Usmála jsem se. Tohle byl snad první úsměv za celý den. Opravdu mě tahle maličkost potěšila.
Opřela jsem si tedy hlavu o lavici. Byla jsem momentálně opravdu uvolněná. Aspoň na chvíli. Vůbec jsem netušila jak dlouho tenhle příjemný stav bude trvat. Jako kdyby zrovna ona mi dodala to sebevědomí. Kaquiziho ani Ikkiho nijak nezajímalo to, že je přestávka. Bylo jim to úplně buřt. V klidu si nerušeně spali na svých lavicích. Pousmála jsem se nad tím. Za to můj spolusedící se evidentně probouzel k životu.
Zvedl hlavu. Párkrát se rozhlídl okolo sebe. Pak jediné co z něho vypadlo, bylo:
"Nerfixi?" přičemž jeho pohled spočinul na mě.
"Omlouvám se." vypadlo ze mě automaticky.
Podrbal se ve vlasech a do široka se usmál. Při jeho úsměvu dokonale zářili jeho cheeky ve tvářích.
"Nic se neděje." pronesl nevinně.
"Jen jsem překvapený, že Nerfix na sebe nechal šáhnout od někoho jiného, než ode mne. Je to dost překvapující. A neobvyklé. Mimochodem já jsem Rendy. Těší mě." natáhl ke mě ruku a jeho úsměv opět zářil na tváři.
Jeho úsměv uvolňoval situaci.
"Taky mě těší. Já jsem Christine." zdvořile jsem se představila a usmála jsem se na něj též.
~
Tak co? Jak na vás Rendy působí? .3.
