VLČÍ KREV II. - ZTRÁTA

PAIGE

Vzala za kliku, stiskla ji, otevřela dveře a vstoupila do místnosti. Nacházela se v malé, avšak útulné kavárně, která byla jedním z mnoha obchůdků na náměstí ve Wolf's Lotu. Zdi byly natřeny jemnou broskvovou barvou a nábytek ze světlého dřeva dodával místu určitý pocit sladěnosti, ale nevšednosti. Audrey se rozhlédla po stolcích, dokud nespatřila rudou hřívu své nejlepší kamarádky, kterou byla nucena opustit a která ji zavrhla, aniž by si nechala její odjezd vysvětlit.

„Ahoj, Paige." Pozdravila ji a dívka leknutím vyskočila ze svého místa.

„Sakra, Audrey, vyděsila jsi mě! Vůbec jsem tě neslyšela! Odkdy chodíš tak potichu?"

„Už to chvíli bude." Hlesla Audrey a obě dívky se objaly.

Audrey se posadila na protější židli a objednala si horkou čokoládu s vanilkou. Milovala vanilku a zbožňovala čokoládu.

„Pořád ještě tyhle věci piješ?" zhrozila se Paige a prohlédla si svou kamarádku pozorněji. Vypadala skvěle. Vlasy se jí zdravě leskly, oči svítily štěstím, byla hubená tak akorát, a když si usrkla svého nápoje, který jí donesla mladá číšnice, zůstala jí šlehačka na horním rtu. „Jak to, že pořád vypadáš tak skvěle?"

Tmavovláska s úsměvem pokrčila rameny. „Sama nevím. Hodně se hýbu, víš? Je nás tu hodně a tak si chodíme čas od času zaběhat do lesa. Baví mě to." Paige se při jejích slovech zachmuřila. „Co se děje, Paige?" zajímala se starostlivě Audrey.

„Pořád nevím, proč jsi odjela z města, proč jsi mě tam nechala."

„To je vážně na dlouhé vypravování." Snažila se z toho vykroutit Audrey.

„Ale já mám času dost!" odporovala jí Paige.

„Dobře. Když tedy jinak nedáš, povím ti to. Stejně bych ti to časem řekla. Stalo se to pár dní před mým odjezdem.

Potkala jsem jednoho kluka a začali jsme se bavit o tom, co mám v plánu dělat, tak jsem řekla, že asi půjdu na vysokou a že by mě bavilo psát. On mi odpověděl, že žije se svým nevlastním otcem, který se jako spisovatel živí a že bych možná mohla získat nějaké zkušenosti, kdybych s ním strávila nějaký čas. Jelikož by mě rodiče z domu jen tak nepustili, vymyslela jsem si, že je to můj přítel, a že spolu budeme rok cestovat. A oni to vzali vážně v klidu, což mě dost překvapilo, ale nechala jsem to plavat. Takže teď bydlím s tím klukem, jeho otcem a několika jeho přáteli v jejich velkém domě a sbírám zkušenosti."

„To mi chceš říct, že jsi klidně odjela bydlet s chlapem, kterého ani neznáš?" podivila se Paige.

„Jo, už to tak bude."

„A už jsi nasbírala nějaké zkušenosti?"

„Pár jich je, ano."

„Tak to se se mnou můžeš vrátit domů! Všichni se na tebe těší, hlavně Bruce, chybíš mu."

„Ale on mně ne!" vyhrkla možná příliš ostře Audrey a Paige se zarazila. „Chápej, Paige, já tady musím zůstat."

„A proč?!" vykřikla Paige přes celou kavárnu.

„Já, to bys..." Začala Audrey.

„Nepochopila? Tak to pochybuju. Co se sakra děje, Audrey, proč se se mnou nechceš vrátit? Oni ti to nedovolí?!"

„Tak to ale vůbec není!" opáčila Audrey, která se snažila nezvýšit na svou momentálně mimořádně nechápavou kamarádku hlas.

„A jak to tedy je? Tak mi to vysvětli!" dožadovala se Paige odpovědi.