VLČÍ KREV II. - ZTRÁTA

NIC ŽIVOTU NEBEZPEČNÉHO

Ležela na podlaze klece, a kňučela. Bylo jí strašně mizerně. Svědila ji záda, ale s poloproměněnými končetinami se podrbat nedalo a nikdo se neodvážil vlézt do klece, natož prostrčit skrz mříže ruku, aby ji podrbal. Byl tam zavřená už několik hodin, několik předlouhých hodin, a stále nebyla schopná dohnat své unavené a zohavené tělo k proměně. Nathan se opíral o zeď nedaleko klece a Noah seděl poblíž. Ani jeden z nich se od klece nevzdálil víc než na pár metrů. Ani jeden z nich neopustil sklep. Byli tam s ní a čekali.

„Necítíš nějakou změnu?" zeptal se Noah, který jen tak přemáhal spánek.

„Kdyby nějakou cítila, tak by nám to asi řekla, nemyslíš?!" štěkl na něj Nathan a Noah se na něj zamračil.

„Tak promiň, že mám starost a jsem zvědavý!"

Audrey je chtěla okřiknout, ale sklepem se rozlehlo jen hluboké zavrčení.

„Stejně by ti nic neřekla, protože nemůže." Uzavřel to Nathan a taky se posadil na studenou podlahu. Noah se zamračil a zamyslel. Po necelé minutě se mu rozzářil obličej nějakou myšlenkou a obrátil svou pozornost opět k Nathanovi.

„A ty bys to nemohl nějak zařídit?" zeptal se Noah a Nathan se na něj překvapeně zadíval.

„Jak to myslíš?"

„Máte spolu pouto. Ty dokážeš vycítit, co se s ní děje, nemohl bys nějak nastartovat tu proměnu? Je unavená a sama to stěží dokáže. Jestli takhle zůstane, tak chudinka nevystrčí čumák z domu, protože by se jí každý lekl. Vypadá příšerně - nic proti, Audrey, ale jestli chceš, přinesu ti zrcadlo a můžeš se přesvědčit na vlastní oči." Audrey zavrtěla hlavou. Věděla, že má Noah pravdu. Vypadala strašně, protože se taky strašně cítila a nechtěla taková zůstat. Navíc Noahova myšlenka zněla docela reálně a tak se otočila k Nathanovi a lehce zakňučela.

„Co se děje? Bolí tě něco?" začal se starat Nathan a Noah na něj zíral s pusou dokořán.

„To snad nemyslíš vážně?!" řekl.

„Proč jako?" zeptal se nechápavě Nathan, který stál jen několik centimetrů od klece a nešťastně se na Audrey díval.

„I já jsem pochopil, co tím zakňučením myslela a to s ní žádné pouto nemám!"

„Co?"

„Vždyť To jsi vážně tak natvrdlý? Taky si myslí, že by to stálo za pokus. Na to, jak jsi chytrý, se kolikrát chováš jak totální idiot!"

„Nechápu, kam tím urážením míříš, Noahu, ale nelíbí se mi to!"

„Zkus vyvolat tu zatracenou proměnu!" zařval na něj Noah a Nathan se k němu obrátil s nasupeným výrazem.

„Nikdo mi nebude říkat, co mám dělat!"

„Udělej to!" ozvalo se od schodů a oba vlkodlaci se za hlasem otočili. Isaac stál na posledním schodu a s klidným výrazem si je prohlížel. „Noah má pravdu, za zkoušku to stojí a Audrey je už natolik vysílená, že se k proměně sama nepřiměje."

„Ale, tak máme to sérum a já navíc ani nevím, jak se s tím poutem pracuje! Pokaždé to bylo spíše něco jako pocit. Věděl jsem, jak se cítí, co se s ní děje, ale nedokázal jsem to ovládat. Nedokázal jsem to vypnout. Teď je to takové hmotnější, jestli se to tak dá říct, ale stále netuším, jak na to."

„Zkus se proměnit ty sám, třeba to zabere." Zazněl ze dveří Oliverův hlas. „V tom séru je spousta vážně nepříjemných věcí a nerad bych ji tomu vystavoval. Mohlo by jí po tom být vážně hodně zle. Pokus se to udělat takhle, a jestli to tak nepůjde, ještě tu máme tu elektřinu."