VLČÍ KREV II. - ZTRÁTA

SARAH

„Tak honem, musíme ho naložit, dokud ho nikdo nehledá!" začal vykřikovat Adam a Mason měl v ten moment chuť, dát mu pěstí.

„Když budeš takhle křičet, tak si nás všimnou i bez toho, aby ho sháněli!" Samuel se nad jejich handrkováním jen ušklíbl a otočil se k Audrey, která se na uspaného Nathana táhnutého do kufru, dívala se smutkem v očích.

„Ale, ale, proč ta smutná tvářička?" zeptal se jí a ona si setřela slzu, která překlenula okraj spodního víčka a rozběhla se po její tváři.

„Já nevím, nikdy jsem ho neviděla tak bezmocného. Je to tak strašný pohled!" dostala ze sebe a smázla další kapku. „Tam u toho ohně, to byl chvíli zase on. Chtěl, abych zmizela, že se to může každou chvíli zase vrátit, jakoby to bylo někde v něm a on to nedokázal ovládat. Z ničeho nic na mě začal řvát a já se neudržela. Řekla jsem mu věci, které bych si o něm nedovolila ani myslet."

„Nemám tušení, jak se teď cítíš, Audrey, ale udělala jsi správnou věc. Díky tomu, že jsi ho vyprovokovala, se sem dostal mnohem rychleji, než jsme předpokládali a to nám značně nahrálo do karet. Zrovna jsem mluvil se svou sestřenicí Dinou, děda chtěl, aby jela s ním a jelikož má Dina auto, tak by se do Wolf's Lotu měli dostat tak za tři dny. Do té doby budeme muset Nathana udržet v kleci, a myslím si, že by to nemusel být zase až takový problém. Mason mluvil s Oliverem. Ta klec je vyztužená, jako bychom v ní chtěli držet dinosaura."

„On to zase není takový rozdíl," poznamenal Isaac který se k nim nepozorovaně přikradl ze zadu. „Když se Nathan rozčílí, dalo by se jeho chování přirovnat k hodně naštvanému T-Rexovi." Samuel se překvapeně zadíval na Audrey a ta přikývla. Jestli někdo věděl, jak nebezpečný dokáže Nathan být, když ho něco hodně vytočí, byl to právě jeho otec.

„Tak máme naloženo!" zavolal na ně Adam a Isaac po něm hodil šišku. „Au, to bylo do hlavy!"

„Nemáš tu tak vykřikovat, copak ti to Mason neřekl dost důrazně?!" Adam se začal omlouvat a tak všichni za jeho neustálého mumlání nasedli a vyjeli vstříc domovu.

Cesta byla klidná a k jejich překvapení o hodně rychlejší než ta předchozí. Seděli namačkaní vedle sebe a pozorovali, jak se noc pomalu proměňuje v den. Někdy během toho se psychicky i fyzicky unavená Audrey ponořila do světa snů a brzy se k ní přidal i Samuel s Adamem. Jediný, kdo zůstal vzhůru, byl Mason za volantem a Alfa samec.

„Jak dlouho by měl ještě vydržet v klidu?" zajímal se Isaac.

„Podle toho, jak velká ta ampule byla, tak půl dne. Budeme doma, než se probudí, neměj obavy."

„Audrey byla statečná," poznamenal.

„Jo, to byla, ale ona je vždycky. Je už prostě taková. Pro každého by se rozkrájela, ale na tom, co se jí může stát, jí pramálo záleží."

„Myslíš si, že je to dobrá vlastnost?" zeptal se po minutovém mlčení Alfa.

„Jak se to vezme," odpověděl Mason a zamračil se. „Dělá to z ní skvělou bojovnici a vlkodlaka, kterého by ve své smečce měl mít každý, ale je to přeci jen holka. Holky by takový sebedestruktivní a přehnaně ochranářský pud mít neměly, alespoň co si já myslím." Na chvíli se odmlčel. „Co si o tom myslíš ty? Potkal jsi někdy někoho jí podobného? Když opomineme její vzácnou vlčí krev."

„Potkal," řekl Alfa.

„Vážně?" podivil se Mason a překvapeně se na svého vůdce otočil. „Kde?"

„V našem domě."

„Někdo ze smečky tvého otce?"

„Člen mé rodiny," odpověděl, jakoby vzdáleně. „Abys to pochopil, musím ti říct celý příběh." S tím Isaac zavřel oči a opřel se do sedačky. Zhluboka se nadechl a začal vyprávět: „Narodil jsem se jako nejstarší dítě v rodině, rodiče se o mě starali, jak jen to bylo v naší rodině tradicí - to znamená ne moc šetrně - a já se v tom pomalu začínal cítit dobře. Nevadilo mi, být trestaný. Myslel jsem si, že je to normální a že bych se v žádné rodině nemohl cítit tak dobře. Rodiče mě milovali a tak i celá smečka. Byl jsem nejoblíbenější vlče v naší komunitě. A pak, přišla Sarah.

Narodila se, když mi bylo skoro pět. Byla malá a nikdo nevěřil tomu, že bude jako my ostatní - silná a nezdolná. Ona nás ale překvapila. Jen co se naučila plazit, jsme ji nemohli zastavit. Byla prostě všude, nehledě na to, zda to bylo bezpečné, nebo ne. Jednou v létě, když si hrála s ostatními batolaty v trávě, se k jednomu malému klukovi - jmenoval se Lucas - připlazil had. Ten klučina o něm neměl ani ponětí, ale Sarah si ho kdo ví, proč všimla a sáhla po něm. Zakousl se jí do ručky a ona mu tou druhou zakroutila krkem. Když k dětem doběhli dospělí a zjistili, co se stalo, stoupla najednou malá Sarah na první stupínek žebříčku popularity.

Naštvalo mě to, byl jsem mladý a byl jsem rád středem pozornosti a najednou tam, kde jsem byl já, byla ona. Dělal jsem jí strašné naschvály. Strkal jsem ji ze schodů, bral jí jídlo, pouštěl na ni psi a kočky, které se k nám omylem zatoulaly, a jednou jsem se ji dokonce pokusil utopit ve vaně. Byl jsem strašný zmetek, až teď si to uvědomuji. Ona mě za to ale nikdy neodsuzovala a měla mě pořád ráda, jako staršího bráchu, co ji miluje. Po několika měsících mě to přestalo bavit, zvykl jsem si na to, že ji všichni zbožňují a začal jsem ji mít rád, tak, jak jsem měl od samého začátku.

Když jí bylo deset, došlo nám, že s ní není něco v pořádku. Ničeho se nebála, do všeho šla po hlavě, přesně jako naše Audrey. Jednou na ni z lesa vyběhl zaběhlý vlčák a zaútočil na ni. Ona, jakoby se nechumelilo. Natáhla k němu ruku, a jakmile byl u ní tak blízko, že se ho mohla dotknout, vystartovala po něm a zakousla se mu do čumáku. Vykousla mu z něj docela velký kus a pak mu zlomila vaz. Když jeho nehybné tělo spadlo do trávy, sedla si k němu, začala ho hladit a říkat mu Malá, hodný pejsek.

Jak jsem řekl, byla jiná, byla divná. Ničeho se nebála a neměla vůbec žádný pud sebezáchovy, ani špetku. Rodiče si o ni dělali starosti, báli se o ni, ale ona jim pořád říkala, že si nepřipadá nijak jinak, a že se nebojí, protože k tomu prostě nemá důvod! To se jí ale stalo osudným, když k nám přijel posel Alfy z Ruska. Přivezl s sebou asi čtyři ohromné vlkodlaky, a to jsme měli smlouvat o míru mezi našimi smečkami. Pradědové měli mezi sebou nějakou neshodu a řešit jsme to museli my. Ti chlapi, co tam byli s ním, byli prostě divní. Na konci schůze jsme zjistili, že to vůbec nebyl posel toho Rusa. Byli to ferlupové, co chtěli vyvraždit naši smečku - což v té době nebylo nijak vzácné. Vrhli jsme se na ně, když vyšli z domu a zamířili ke starému oprýskanému Volvu. Byl to už více než měsíc od mé první proměny a tak jsem se směl zapojit taky. Všichni očekávali, že to udělám, že budu bránit svou smečku. Co ale nikdo nečekal, bylo to, že se do toho zapojí i Sarah. Objevila se odnikud s velkým kuchyňským porcovacím nožem, a vrhla se na ty chlapi. Byla ale moc mladá a nezkušená. Jednoho z nich dokázala podříznout, nechápu, jak to udělala, ale u druhého se jí to nepodařilo. Chytil ji do velkého medvědího obětí a zmáčknul. Chtěli jsme se na toho chlapa vrhnout a vyrvat Sarah z jeho objetí, ale z lesa se na nás vyhrnula velká skupina takových vazounů, jako byli ti čtyři bodyguardi. Ani nevím, jak to, že jsme si jich nevšimli. Byli to nepřátelé na našem území a nikdo o tom nevěděl. Jakmile se k nám dostali, měli jsme moc práce s tím zachránit sami sebe, a na chudinku Sarah si už skoro nikdo nevzpomněl. Vypořádal jsem se s jedním velkým vlkodlakem a rozběhl se ke své sestře. Volal jsem její jméno a ujišťoval ji, že ji zachráním, ale pár metrů od ní mi zaterasil cestu další hromotluk a pustil se se mnou do boje.

Pamatuju si, jak Sarah křičela bolestí, jak plakala a prosila, aby ji nechal na pokoji. On ale jakoby neslyšel. Pořád utahoval své sevření, a jak kosti praskaly, utichal hlas mé malé sestřičky. Když se ozvalo hlasité prasknutí - to jak jí zlomil páteř - její hlas utichl docela. Naše smečka je potom doslova roztrhala na kusy. Zemřela ve čtrnácti letech. Nedokázal jsem ji zachránit a spoustu let se z toho viním. Pořád si nejsem jistý, zda to nakonec nebyla má vina, že zemřela. A to je konec toho příběhu." Zakončil své vyprávění Isaac a otevřel oči. „Byla stejná jako Audrey, nebála se pro svou rodinu obětovat vlastní život, a to se jí stalo osudným."

„To je mi strašně líto, nevěděl jsem to."

„Nikdo to neví, nikomu jsem to nikdy neřekl, ani Nathanovi."

„Díky za tvou důvěru." Isaac jen přikývl a poté vyhlédl z okénka.

„Super, všichni vstávat, už jsme doma!" Vykřikl a nasadil výraz, jakoby to, co právě Masonovi řekl, nikdy nevypustil z úst.