VLČÍ KREV II. - ZTRÁTA

UNIVERZITA

Zaplatila taxikáři, který jí pomohl s taškami na chodník, a jakmile odjel, obrátila se k budově, ve které byl podle všeho její pokoj. Popadla svá zavazadla a probojovala se polootevřenými dveřmi do chodby, kde ke své hrůze zjistila, že její pokoj je v pátém patře, a co bylo ještě horší, že v domě není výtah. Povzdechla si a začala šlapat po schodech nahoru. Když se konečně dostala až ke svým dveřím, zjistila, že je otevřeno a tak vešla dovnitř.

Byla tam dívka. Dozlatova opálená se sněhově bílými vlasy, která seděla na své posteli a dívala se na plakát nějaké Audrey neznáme skupiny, který visel na zdi.

"Ehm, jsi Teresa Weinová?" zeptala se Audrey a dívka vyděšeně vyskočila z postele.

"Sakra, vyděsila jsi mě, jsi děsně tichá!"

"Já vím," zašeptala Audrey tak tiše, že ji dívka nemohla slyšet.

"Ty jsi Audrey Peytonová?" zněla její otázka, když se jakž takž uklidnila. Audrey přikývla. "Super, máš postel u okna, nechoď na mou půlku a já nebudu chodit na tu tvou." Sebrala z postele kabelku visící na opěradle židle a vykročila ke dveřím. Ještě než z nich vyšla, zastavila se a otočila na svou novou spolubydlící. "Moc tu nejsem a když už jo, nebývám sama, tak se na to připrav. Dnes večer se nevrátím." A zmizela na chodbě.

"To bylo hodně rychlé," poznamenala jen tak do větru Audrey, posadila se na svou postel a vyndala mobil. Chvilku váhala, přemýšlela, zda nemá zavolat Masonovi nebo třeba Noahovi, ale nakonec vytočila Paigino číslo.

Zvedla to hned napoprvé.

„Audrey! No konečně, že voláš! Kdy přijedeš?" Sakra, až teď si Audrey uvědomila, že zapomněla své kamarádce říct, že už přijíždí dnes.

„Víš, Paige, já už jsem vlastně ve svém pokoji, tady v kampusu."

„Cože jsi?" zeptala se šokovaně.

„Už jsem v kampusu. Nakonec jsem přijela dříve."

„Tak na co čekáš?! Jdeme ven!" zavýskla Paige. Poté nastalo na chvilku ticho.

„Paige?"

„Kde bydlíš?" Audrey jí spěšně nadiktovala adresu. „Cože?!" vykřikla Paige. „Bydlíme ve stejném domě?"

„Fakt?" divila se Audrey.

„Jo, akorát já jsem ve druhém patře. Hned jsem u tebe, pomůžu ti vybalit!" A položila jí to. Během chvíle uslyšela jak bouchly dveře a poté jak Paige zadýchaně vybíhá schody a dělá v mezipatrech přestávky. Když se objevila ve dveřích, těžce oddechovala, ale usmívala se na svou kamarádku od ucha k uchu.

„Ráda tě vidím, Paige." Řekla Audrey a myslela to vážně. Byla ráda, že se opět vidí se svou dlouholetou kamarádkou.

„Ty vypadáš tak jinak, než když jsem tě viděla posledně! To je už kolik? Čtyři měsíce?"

„Skoro pět," opravila ji vlkodlačice a Paige se tomu zasmála.

„Tak vidíš! Vypadáš ztrhaně, jako kdybys měla zlomené srdce. Doufám, že ho ale zlomené nemáš!"

„Nemám," zalhala Audrey.

„Jak to, že ses nakonec rozhodla tady bydlet? Myslela jsem, že už ten super barák nikdy neopustíš." Audrey v duchu zanadávala. Paige ji znala, a vždy poznala, že se něco děje. Dříve to nevadilo, ale nyní, v její situaci, to bylo dost na škodu.

„Potřebovala jsem trochu mezi lidi – jestli víš, jak to myslím."

„Naprosto. A co ti dva zamilovaní? Už sis mezi nimi konečně vybrala?"