VLČÍ KREV II. - ZTRÁTA

ZAPOMNĚNÍ

Dveře se otevřely a bylo slyšet kroky, jak dopadaly ve stejném rytmu na jednotlivý schod. Nathan vzhlédl a spatřil osm lidí, kteří se k němu pomalu blížili. Pět jich znal - Audrey, Isaaca, Masona, Noaha a Olivera -, tři z nich nikdy neviděl, i když mu ten snědý vlkodlak připadal trochu povědomý.

"Už jste zase tady?" zahučel. "Zrovna jsem si říkal, jak je mi tu bez vás dobře."

"Ale Nathane, my víme, že jsme ti chyběli!" odpověděl mu sarkasticky Noah a zašklebil se na svého přítele, který měl momentálně chuť, zakroutit mu krkem.

"Jediný, kdo mi chyběl, byla Audrey," řekl vězeň. Jakmile Audrey uslyšela své jméno, vycházet z jeho úst, zamrkala a zadívala se mu do očí. Nenašla v nich ale, co hledala. Byla v nich nenávist, krutost a sžíravá touha jí ublížit. Žádná láska, něha nebo náklonnost. Kousla se do tváře a odvrátila pohled. "Vidím, že jsi ještě pořád trochu zaskočená z toho, co jsem řekl předtím," pokračoval Nathan. "Víš, promyslel jsem si to a omlouvám se, neřekl jsem to vůbec správně. Uvědomil jsem si své chyby a chtěl bych je napravit. Tak tedy. Nejdřív bych ti asi zlámal prsty u nohou, ještě jsem to nikdy nedělal, ale tak vše je jednou poprvé a jak moc dobře víš, žádný učený z nebe nespadl, takže..."

"A dost!!!" zahřměl Isaac a vrhl se ke kleci, ale nedotkl se jí. Moc dobře věděl, že je pod proudem. "Nebudeš ji přeci mučit donekonečna! Nic ti neudělala!"

"Že ne!" vykřikl Nathan a vstal, teď si hleděli s otcem z očí do očí. "Už jen to, že existuje, už jen to, že..."

"Že si k tobě dovolila něco cítit, ji láme na kusy!" zařval na něj Isaac a odstoupil od něj. Poté se otočil na Dinu, která těkala pohledem mezi ním, Nathanem a Audrey, které už bělely klouby na zatnutých pěstech. "Udělejte s ním něco, nebo ho zabiju!" zavrčel a objal Audrey, která se ani v jeho náruči nedokázala uvolnit.

Dina s dědečkem udělali několik kroků vpřed, až se ocitli tak blízko klece, že kdyby chtěli, mohli by se jí dotknout.

"Opatrně, je pod proudem!" varoval je Noah a Dina jen přikývla na srozuměnou. Poté se podívala na šamana a ten se zadíval Nathanovi do očí. Vlkodlak rázem ztuhl, jakoby ho paralizoval. Starý muž začal potichu drmolit nesrozumitelná slova, která zněla spíše jako mručení, než-li nějaká řeč, a čím déle mluvil, tím více krčil čelo námahou. Nathan tam jen stál a díval se do starcových očí. Ten drmolil a drmolil, dokud jeho hlas nezněl jen jako vzdálený šepot. A poté jak začal, tak také skončil. Náhle, jako když se probudíte. Stařec klopýtl a byl by se chytil mříže, kdyby ho dívka nezachytila a nepodržela na nohou. Muž si ji přitáhl blíž k sobě a začal jí šeptat do ucha. Její oči se s každým jeho slovem více a více rozšiřovaly a když šaman domluvil, blýsklo v nich pochopení.

"Mohli bychom s dědečkem dostat šálek čaje?" zeptala se a aniž by čekala na odpověď, vyvedla starého muže ze sklepa. Ostatní je okamžitě mlčky následovali a Nathan, který se po ukončení očního kontaktu s tím mužem zhroutil na přikrývky, nebyl schopen jediného slova. Bylo mu, jakoby ten stařec pohlédl až do jeho duše. A také že ano...

Šaman si usrkl z šálku a otřel si orosené čelo. Seděli opět v místnosti s krbem a navzájem se pozorovali.

"Dědečku, co se tam stalo?" zajímal se Samuel. Pro tentokrát ho sestřenice nepřerušila. Stála u krbu a pozorovala plameny olizující kusy dřeva.

"Ten hoch," promluvil starý muž velice starým a moudrým hlasem. "Byl otráven velmi temnou magií!" Poté se sklonil k šálku a znovu se z něj napil.

"Co se s tím dá dělat? Co s tím uděláte?" chtěla vědět Piper, která mezitím přinesla sušenky a zrovna jednu nervózně oždibovala.

"On s tím nenadělá nic!" ozvala se od ohně Dina a otočila se ke všem přítomným čelem. "Na tohle nestačí ani jeho magie. Tohle, bude na mně!" Noah, který z ženy nedokázal spustit oči, zhluboka vydechl. "Znám to kouzlo. Otráví vám ducha a zatemní mysl. To kvůli němu se chová tak, jak se chová. Ta dýka musela být napuštěna jedem, velmi silným, jinak by se mu už dávno dostal z těla ven. Takhle silné kouzlo jsem ještě nikdy neviděla."