VLČÍ KREV II. - ZTRÁTA

PROMĚNA A PŘEKVAPENÍ

Jen co byla schopná pohybu, posadila se na matraci a složila si hlavu do dlaní. Celé její tělo se třáslo a oči ji bolely stálou žádostí o proměnu. Otočila hlavu a podívala se ven z okna. Už se začínalo stmívat. Musela na té posteli strávit hodně času. Její zrak se přepnul na "vlčí vidění" jak tomu tolikrát s vtipem říkala a ona s nadšením zjistila, že nedaleko od jejího domu je zalesněná oblast. Neměla sice tušení, jak moc velká je, ale doufala, že postačí jednomu vydeptanému vlkovi, kterému se stýská po jeho smečce. Ach jak ráda by se vrátila domů, zaklepala na dveře a zvolala "Jsem doma!" Ale to nemohla. Řekla, že se nevrátí, dokud si na ni Nathan alespoň trochu nevzpomene. Zatím ona vzpomínala na něj, a rvalo ji to srdce na cucky. Pod oknem to zavonělo hotdogem a Audrey uniklo z hrdla slabé zakňučení. To jídlo, které si dala s Patrikem jejímu žaludku vůbec nestačilo. Olízla si rty při vzpomínce na tu neznámou chuť a zavadila při tom jazykem o dlouhý, špičatý tesák. Byla na tom mnohem hůř, než si myslela. V zoufalství si zajela prsty do vlasů a v ten okamžik, cvakl klíč v zámku. Teresa byla doma! A podle pachu, který zaštípal Audrey v citlivém nose, zjistila, že není sama. Byl s ní ještě někdo.

"Jsem tady, a jak vidím, ty jsi tu taky," řekla ne příliš nadšeně Teresa, když vtoupila do úzké chodby a všimla si Audreiných věcí na podlaze. "Tohle je Josh, kámoš z ročníku. Sem tam se spolu učíme, i když u učení nikdy moc dlouho nevydržíme. Hraje fotbal. Joshi, to je Audrey, přistěhovala se sem teprve včera a dneska ráno nějak brzo odešla. Asi na hodinu, nevím. Mě to moc nezajímá. Každopádně to vypadá, že dnes se budeme muset jen učit. Sorry kocoure!" To už vstoupili přímo do místnosti a do Audreina zorného pole. Josh byl pěkný. Vysoký a svalnatý kluk s nohama do O, jak to fotbalisti mívají, a s šibalským úsměvem. Teresa naopak vypadala stejně, jako když ji Audrey den předtím poznala. Tvářila se pořád stejně otráveně, ale když se zadívala na Joshe, jakoby se dívala na Boha. Ten kluk se jí očividně líbí! pomyslela si Audrey, která měla co dělat, aby nepropadla své proměně tam, na své straně pokoje. Slyšela, jak jejich srdce klidně bijí a pumpují litry krve, jak krev proudí celým jejich tělem a ta vůně! V momentě, kdy zavřela oči a nasála ten pach, prasklo jí žebro. Musela okamžitě pryč! Zvedla se z postele a zadívala se na své ruce. Místo krátkých nehtů měla dlouhé, zažloutlé drápy. Super, ani ruku mu podat nemohla. Strčila ruce do kapes a usmála se na oba příchozí.

"To je v pohodě Tereso, já jdu stejně na procházku," řekla a snažila se o klidný tón.

"Ty se jdeš procházet? V osm večer?" podivil se Josh a na důraz svého překvapení zvedl jedno husté obočí.

"Jo, přesně tak. Nemusíte mě asi čekat. Možná se stavím u kamarádky a zůstanu tam. Ráda jsem tě poznala Joshi!" zavolala ode dveří, vzala si klíče a vyběhla ven na chodbu. Schody brala po třech a srazila několik lidí. Ani jednomu se však neomluvila, neměla na to čas, kdyby otevřela pusu, určitě by se jí z ní začaly řinout sliny. Zrak jí přeskakoval stále častěji a když se konečně dostala ven z budovy, hlava se jí motala narůstající bolestí tak, že pomalu nevěděla, kde je dole a kde je nahoře. Zastavila se a opřela se o kolena. Potřebovala se alespoň na chvíli uklidnit, aby byla schopná, se zorientovat. To však nebylo tak jednoduché. Ještě nikdy nezastavovala proměnu v tak pokročilé fázi. Isaac ji od toho vždy zrazoval. Nebylo to bezpečné. Klidně by mohla zůstat v částečné proměně a to bylo snad to nejhorší, co mohlo vlkodlaka potkat.

V částečné proměně je vlkodlak ze všeho nejzranitelnější. Má sice zbystřené všechny smysly, ale pohyb je pro něj velice namáhavý, bolestivý a některé věci ani není schopen udělat. Třeba běžet. Zkuste utíkat, když máte vykloubené obě kyčle a vyhozená žebra! Přeci jen se to ale Audrey podařilo. Po několika minutách byla schopná zase racionálně uvažovat, a jakmile se tak stalo, věděla přesně, kam se má vydat. Za čumákem.