VLČÍ KREV II. - ZTRÁTA

HON ZAČAL

Samuel se ve svém novém pokoji příliš nezdržoval, byl stále přítomen a smečka si na něj pomalu začala zvykat. Díky tomu, co se od něj dozvěděli, mohli najednou všichni lépe spát. Konečně věděli, jaká je pravda a i když je to zraňovalo, Nathan byl naživu a to bylo to jediné, co je všechny zajímalo.

Jen Audrey nemoha spát. Jakmile zavřela oči, uviděla před sebou Nathana. Nathana s rukama potřísněnýma krví. Smál se na ni, ale ne tak, jako dřív. Když se na ni dříve usmíval, byl jeho úsměv hřejivý a spokojený, jeho oči přetékaly něhou, štěstím a jak si teď uvědomila, láskou.

V jejím snu, který byl však až děsivě živý, byl jeho úsměv krutý a oči chladné a ďábelské. Poté, co se na ni až nenávistně zadíval a usmál, olízl si špičky zakrvácených prstů a začal se vášnivě líbat s Eve, která vedle něj celou tu dobu stála, ale dívka si jí doposud nevšimla. V tom polibku byla až sžíravá touha, vášeň a zbožnost, která nutila Audrey dávit. Chtěla se podívat jinam, ale nešlo to. Jakoby jí někdo držel hlavu ve svěráku a ten jí nedovoloval jí pohnout a dokonce ani zavřít oči. A pak byla najednou Eve pryč a Nathan stál tak blízko Audrey, že se téměř dotýkala špičkou nosu jeho hrudi.

Cítila tu dobře známou vůni, která jí připomínala domov a chtěla věřit tomu, že je to ten Nathan, do kterého se před měsíci bláznivě zamilovala, ale stále tam bylo přítomno něco, co ten pocit rušilo. Něco jako lehký závan zatuchliny, který byl sice nepatrný - a lidský nos by jej nezachytil -, ale všudypřítomný.

Nathan ji chytil za hlavu, něžně jak to uměl snad jen on, a zvedl jí tvář tak, že se dívali jeden druhému zpříma do očí. Jeho pravé oko bylo laskavé a milé, přesně takové, jaké si pamatovala, zato druhé bylo nekonečně černé a hluboké, jako nekonečná studna, propast nebo černá díra, která neustále hrozí, že vás pohltí, a plné krutosti a zuřivosti, která Audrey podlamovala kolena.

„Audrey," promluvil starý Nathan a v koutku pravého oka se zaleskla slza. „Pomoz mi!" Jakmile ta slova vyslovil, sevřel její bradu tak pevně, že jí z očí vytryskly slzy a on se zasmál.

„Ještě nemáš důvod k pláči, Audrey!" zaskřípal druhý, zlověstný a krutý hlas. „Plakat budeš, až zabiju celou tu bezcennou smečku a tebe budeme s mou paní mučit tak dlouho, dokud nebudeš škemrat o smrt. A ani poté, tě nezabijeme!" A s tím dívce jedním rychlým pohybem zlomil čelist.

Audrey se v posteli zprudka narovnala a začala lapat po dechu. Když se dokázala konečně zhluboka nadechnout, protřela si rozespalé oči a jakmile si všimla temné postavy usazené v jejím křesle, byla rozhodnutá volat o pomoc. Postava se zvedla a přistoupila k posteli. Dívka už otvírala ústa, když jí je dotyčný zakryl dlaní a stiskl tak, že nebyla schopná ho ani kousnout.

„To je v pořádku, Audrey, nekřič! Mě se bát nemusíš. To jsem já, Samuel!" Audrey se malinko uvolnila, ale vykulila na něj oči v otázce. „Vysvětlím ti to, a taky tě pustím, ale musíš mi slíbit, že nezačneš křičet." Dívka začala divoce kývat hlavou a Samuel nejdříve povolil sevření a pak ruku stáhl úplně.

„Co tady děláš?!" vyprskla na něj Audrey, ale kývla na druhý konec postele, aby se posadil. „Proč jsi u mě v pokoji, a ještě k tomu uprostřed noci?"

„Měla jsi zlý sen," pronesl, jakoby to bylo přeci naprosto jasné.

„Jak víš, že jsem měla noční můru?" divila se dívka a přitáhla si peřinu těsněji k tělu.

„Byl jsem se dole napít, a když jsem šel kolem tvých dveří, vzlykala jsi. Tak jsem se na tebe šel podívat a zeptat se, o čem se ti zdálo."