VLČÍ KREV II. - ZTRÁTA

SMEČKA V PRÁVU

Procházela se mezi stany a do každého z nich nakoukla, jestli se v něm ještě neschovává nějaký opozdilec. Nikdo v nich ale nebyl, všichni uposlechli příkaz a šli na shromáždění. Ústa se jí roztáhla do krutého úsměvu, jiný už ani neuměla. Smečka z ní měla respekt, mnohem větší než ze svého Alfy. Stejně je to budižkničemu, ani ona o něm neměla dvakrát dobré mínění, ale díky němu mohla uskutečnit svůj plán, ještě chvíli si ho chtěla nechat.

Když prošla a zkontrolovala všechny stany, otočila se k nim zády a vydala se směrem, kde podle všeho měli všichni být. Jakmile se ke skupině téměř dvaceti vlkodlaků přiblížila, na vzdálenost necelých deseti metrů, začaly se všechny hlavy otáčet jejím směrem a těla rozestupovat, aby vytvořila cestu, kterou mohla nerušeně projít. Měla z toho radost, líbilo se jí, že z ní mají všichni strach, dříve to tak nikdy nebylo. Ve své staré smečce se jí nikdo nebál, utahovali si z ní a považovali ji za křehkou a bezbrannou. Taková už ale nikdy nebude a společně se všemi těmi odpadlíky ukáže těm, kteří se jí posmívali, jak krutá dokáže být.

Došla až na začátek skupiny a postavila se vedle svého společníka, Alfy, kterého nikdo nebral zcela vážně, ale kterému to očividně ještě nedošlo.

„Johne," pozdravila.

„Eve," odpověděl on. „Jsou tu všichni?"

„Ano, nikdo ve stanu nezůstal a podle těch hlav, co tu vidím, bychom měli být kompletní."

„Dobře, můžeme tedy začít." Zatleskal, aby si zjednal pořádek a zvědavé publikum utichlo. „Vážení, je tu něco, co musíme dost důkladně prodiskutovat. Jedná se o přežití celé naší smečky. Všichni znáte Canavarovu smečku, nemýlím-li se." V publiku to zašumělo, všichni věděli, o koho jde. „A taky všichni asi víte, že celé území Kanady, má pod rukou právě Alfa Isaac Canavar. Sice své území rozdělil na čtyři části, ale pořád má nad všemi z nich dohled. Jeden z našich kontaktů mi řekl, že po nás začínají pátrat. Snaží se nás najít a zničit, my jim to ale nesmíme dovolit, je vám to jasné?!" Všichni začali horečně přikyvovat.

„Jsme tady, abychom ho zničili a byli těmi, kteří budou mít poslední slovo! V žádném případě nás nesmí vyčmuchat, pokud je sem někdo z vás přivede, i kdyby omylem nebo nedopatřením, stáhnu vás zaživa z kůže!" vykřikla Eve, která si náhlou pozornost, která byla směřována na Johna, brala jako osobní zradu. Vždyť to ona dávala tomu hlupákovi všechny jeho skvělé nápady. Kdyby nebylo jí, už by se smečka dávno rozpadla a rozutekla. Všichni přítomní na ni vykulili oči a bylo vidět, že ji berou naprosto vážně, přeci jen už to jednomu z nich udělala.

Bylo to hned na začátku, to jich ještě nebylo tolik, jen asi sedm. Dala jednomu vlkodlakovi rozkaz, že musí zůstat sedět na hlídce, i kdyby se ho snažila unést skupina mimozemšťanů. Vlkodlak, jmenoval se Jacob, udělal, jak chtěla, ale když se k němu v noci přikradla a zaútočila na něj, neovládl své základní instinkty a pustil se s ní do křížku. Nezpůsobil jí ani škrábnutí, ale přesto zaplatil za to, že nezůstal na svém místě. Pověsila ho za zadní nohy na větev a před očima všech ostatních ho stáhla z kůže. Jacob vyl a kňučel, ale nebylo mu to nic platné. Jeho trápení ukončil John, který mu to napral kulkou do hlavy. Úkol, který mu Eve dala, připadal všem naprosto nenormální, vždyť kdo by zůstal při útoku sedět na jednom místě a ani se nehnul? Nikdo. Eve se prostě jen chtěla zjednat respekt a to se jí podařilo. Sotva dvacetiletého Jacoba to však stálo život.

„Jak řekla, Eve." Zareagoval na její slova John a všichni zbledli, nečekali, že jí to dovolí. Tehdy byl hodně rozzuřený, ale pak to s Eve nějak urovnali. Jejich vztah nikdo nechápal. John byl očividně zamilovaný a Eve to na něj dost přesvědčivě hrála, ale jak to mezi nimi může fungovat, to všem vrtalo hlavou. „Můžete se rozejít. Hlídku bude mít Mia a Josh." Zakončil celé shromáždění John a s Eve po boku se vydal ke svému stanu. „Co si o tom myslíš?" zeptal se své družky znenadání John. Eve se na něj podívala a když zjistila, že ji zkoumavě pozoruje, pokrčila rameny.