VLČÍ KREV II. - ZTRÁTA

PRVNÍ DEN

Její první den na vysoké škole byl horší, než si představovala. Ráno zaspala, a když se konečně dostala z pokoje, došlo jí, že nechala uvnitř rozvrh hodin a plán školy. Zanadávala a po špičkách se vrátila dovnitř, kde její spolubydlící ještě spokojeně oddechovala. Musela být v noci hodně mimo, když ji ani neslyšela přicházet. Když se, to ráno již podruhé, ocitla na chodbě, spěšně nakoukla do rozvrhu a se zděšením zjistila, že její první hodinou je tvůrčí psaní a co bylo ještě horší, učebna byla na samém konci kampusu.

"No tohle snad nemůže být pravda!" vyhrkla naštvaně a naházela všechny papíry do tašky, kterou si přehodila přes rameno a vydala se po schodech dolů. Jakmile otevřela vstupní dveře a ovanul ji studený ranní větřík, připomnělo jí to, jak chodívala doma každé ráno běhat do lesa a štvát chudáky králíky. A v ten moment ji to napadlo. Mohla do školy přeci běžet! Stihla by to jen tak tak a snad by ani nemusela mít takový průšvih. Ale co lidi? Co když ji někdo uvidí, jak se žene rychleji než normální člověk kampusem? Bylo jí to jedno, především se potřebovala dostat na svou první přednášku včas. Rozhlédla se doprava i doleva a když zjistila, že je ulice prázdná, usmála se a rozběhla směrem ke školním budovám.

Hnala se jako vítr a vběhla do třídy přesně se zazvoněním. Jen tak tak to dobrzdila, než vrazila do pěkného světlovlasého kluka, který už byl usazený v lavici a četl si nějakou strašně tlustou knihu.

"Dávej pozor, málem jsi mě přišpendlila ke zdi!" zavtípkoval a usmál se na ni. Vypadal mile. Měl světlé oči a lehce opálenou pleť. Vlastně docela připomínal Audreinu spolubydlící Teresu. Takové árijské typy.

"Promiň, nestíhala jsem," vydala jsem ze sebe a rozhlédla se po místnosti. Všichni seděli vepředu a vzadu bylo liduprázdno. Ten kluk si musel všimnou mého zaraženého výrazu.

"Profesor Rollins má rád všechny studenty co nejblíž, takže i kdyby sis sedla dozadu, stejně skončíš tady mezi ostatními."

"Aha, díky. Tak já už si půjdu někam sednout." Audrey našla očima místo u okna ve druhé řadě a okamžitě se k němu nahrnula. Jen co se posadila, rozletěly se dveře a v nich se objevil tmavovlasý muž, s až nepřirozeně modrýma očima a který musel měřit alespoň metr devadesát. Vlasy mu vlály kolem obličeje a kostkovaná tmavá košile jen zvýrazňovala jeho vypracovanou postavu a široká ramena. Všechny dívky kromě Audrey najednou vzdychly a profesor se nad tím zvukem jen spokojeně usmál.

Narcista, pomyslela si Audrey, ale musela uznat, že muž stojící před tabulí je velmi přitažlivý muž. Pan Rollins najednou zpozorněl a poté se podíval přímo na ni. Ví snad, co si o něm myslí? Jeho úsměv se ještě více rozšířil a Audrey si v ten moment přála, aby byla neviditelná.

"Nikdo nemůže být neviditelný, tedy pokud neumí čarovat, slečno Peytonová." Řekl hlubokým hrdelním hlasem, který k němu prostě seděl, a Audrey div nespadla brada na podlahu. On jí snad četl myšlenky! Muž se mezitím obrátil ke třídě, která dívku nechápavě pozorovala a věnoval jí další úsměv. "Slečna Audrey Peytonová je tu dnes mezi námi nová a já bych rád, aby jste se k ní všichni chovali stejně vřele, jako ke mně. Audrey, proč se nepostavíte a neřeknete třídě něco o sobě? Myslím, že jsou tu všichni nanejvýše zvědaví." Přesně to Audrey nechtěla, aby se stalo. Nesnášela představování, vždy to za ni někdo vzal, ale tady bohužel nebyl nikdo, kdo by to pro ni udělal a tak se neochotně zvedla a vyndala ruce z kapes.

"Nějak nevím, co bych měla říkat, pane profesore," řekla klidně a plácla se dlaní do stehna.

"Cokoli zajímavého, třeba kde jste byla první semestr? A proč jste se k nám připojila až nyní?"