VLČÍ KREV II. - ZTRÁTA

CO POUTO DOKÁŽE

„Co tady děláš?" chtěla vědět.

„Musíme si promluvit, Audrey," řekl s bolestným výrazem v obličeji.

„A o čem si chceš promluvit? O tom, že jsi mi natloukal do hlavy, přes to idiotské pouto, že ke mně nic necítíš, i když moc dobře víš, jak jsem na tom? Ne, díky, myslím, že tenhle rozhovor vynechám!"

Otevřela dveře a chtěla vejít, ale Nathan jí zastoupil cestu.

„Co máš sakra za problém?!" vykřikla na něj a snažila se ho odstrčit stranou.

„Chci ti to vysvětlit," odvětil klidně.

„Vysvětlit? Strč si to svý vysvětlení někam, Nathane. Právě teď na to ale vážně nemám náladu!" Nathan ji pevně chytil za ramena a vtáhl ji do pokoje, přičemž za sebou rychle zabouchl dveře.

„Mohla bys toho na chvíli nechat, rád bych ti řekl, proč jsem to udělal!" okřikl ji a několikrát s ní zatřásl. „Udělal jsem to, protože jsem se bál, že by vztah mezi námi mohl dělat problémy. Vážně jsem se snažil, abych se přestal cítit tak, jak se cítím, ale nejde to.

A jak jsem tě políbil, když tu byla Paige! Něco se ve mně zlomilo a já nemám sílu se od tebe držet dál. Prostě to nejde..."

„Taky jsi to cítil?" Přikývl. „Bylo to silné, hodně."

„To tedy, měl jsem co dělat, abych zůstal stát na místě. Tebe to málem porazilo."

„To máš pravdu," řekla Audrey a zasmála se. „Málem jsem si sedla na zadek. Co myslíš, že to bylo?"

„Pouto, něco se s ním stalo. Od té chvíle je totiž nějaké silnější. Třeba dneska v noci, nezdálo se ti náhodou, že běžíš po lese a někdo tě sleduje? Bylo to kolem toho místa, kde jsme našli tu mrtvou holku."

„Jo, zdálo, jak to víš?" podivila se Audrey.

„Protože to já jsem tě sledoval."

Audrey zalapala po dechu. „To snad nemyslíš vážně!"

„Naprosto vážně. Zdají se nám stejné sny, tvoje pocity vnímám mnohem víc, než předtím a dokonce vím, že jsi naštvaná, protože ti Isaac nedovolil jet s námi hledat Eve."

„To pouto nemůže být přeci tak silné!" zaprotestovala Audrey.

„Zřejmě může, nahání mi to husí kůži."

„Ale je to jednosměrné, já nic necítím."

„Možná buď ráda. Není to nic moc, ale hodí se to." Audrey se mu zadívala do temných očí a poté sklopila zrak.

„Ale co když budeš potřebovat pomoc? Nebudu o tom vědět. To jednosměrné pouto mě zničí!" Vsunul jí dva prsty pod bradu a zvedl jí tvář tak, že si zpříma hleděli do očí. Usmál se na ni, ale oči zůstávaly smutné.

„Nikdy se mi nic nestane, je to skoro nemožný. Vždyť se na mě podívej." Uchechtl se. „Navíc je v Kanadě moje jméno něco jako Polednice pro malé a zlobivé vlkodlaky. Vlkodlaci se mě bojí a někteří k tomu mají pádný důvod.

Nejsem dobrý člověk, zabíjím a nedělá mi to problém, ale tobě, bych nikdy neublížil. Nemusíš se bát, že budeš pouto potřebovat, věř mi." A s tím se k ní naklonil a chtěl ji políbit. Audrey se mu však vysmekla a odskočila od něj dál. „Co je? Stalo se něco?" zeptal se Nathan, kterého její chování vyvedlo z míry. Myslel si, že chce to samé, co on.

„Promiň, já jen, že nevíme, co by se mohlo stát. Co když třeba omdlím, nebo tak nějak?" Nathan se tomu zasmál.

„Ale řekl bych, že tak dobře asi nelíbám, i když by některá děvčata mohla tvrdit opak." Když si všiml Audreinýho výrazu, natáhl k ní ruku. „Dělal jsem si legraci, neboj se, nepustím tě." Audrey přijala nabízenou dlaň a on si ji k sobě přitáhl. Sevřel ji ve svém náručí a zlehka políbil na rty.