Deníky lovce: Na cestě do pekla

8. Slon pro štěstí

Zpátky k Bobbymu jsme se dostali až druhý den.

Cestu jsme si prodloužili zastávkou v motelu, abychom se pořádně vyspali a zastávkou v několika hostincích, abychom se pořádně najedli, a v jedné hospodě, abychom si zahráli kulečník.

Nebo spíš – aby si hoši zahráli kulečník.

Mě to nešlo.

Zkoušela jsem to několikrát.

Jednou měl snahu naučit mě hrát Sam. Dopadlo to protrženým plátnem, mastnou pokutou a několika peprnými nadávkami.

Podruhé to zkoušel Dean. Dopadlo to podobně, jen tentokrát jsem nic neprotrhla a nadávky jsme si vyměnili jen mezi sebou.

Potřetí to byl zase Sam. Snažil se mi vysvětlit, jak správně držet tágo, jak důležitý je pohyb zápěstí, a že do toho dávám až příliš síly. Prohrála jsem na celé čáře, když jsem nebyla schopná poslat ani jednu z koulí do díry.

Dean už to se mnou nezkoušel, ale svoji trpělivost se rozhodl jednou otestovat i Bobby. Tágo mi sebral hned po prvním šťouchu a zbytek hry dohrál s někým, komu říkal Phillip, i když dost pochybuji o tom, že se tak ve skutečnosti jmenoval.

Takže se stalo, že jsem spokojeně seděla u stolu, jen kousek od kulečníkového stolu a s pobaveným výrazem na tváři sledovala, jak se ti tři úporně snažili dohodnout, kdo a kdy bude hrát, o kolik se bude hrát, a jestli se vůbec bude hrát. Popíjela jsem čepované pivo, ujídala hranolky a vůbec... bylo mi prostě tak nějak krásně.

---

Ráno jsem se probudila se zvláštním pocitem.

Něco bylo jinak, ale nebyla jsem schopná přesně rozeznat, co to je.

Smysly jsem měla zostřené a celé mé tělo se automaticky napnulo, v očekávání čehokoliv, co mohlo přijít, v podstatě odkudkoliv.

Když jsem opustila bezpečí své postele a nedlouho poté i bezpečí svého pokoje, začala jsem si pomalu uvědomovat, co mi nesedí. S nosem nakrčeným, jen v pyžamu, které se skládalo s vytahaného trika a spodního prádla, jsem seběhla schody do přízemí, kde mě překvapil Bobby s bratry v kuchyni.

Venku mrzlo, přesto bylo okno otevřené dokořán a celá místnost mizela v kouři.

„Co se to tu sakra děje?"

„Jenny?!"

Všichni tři se narovnali a upřeli svoje pohledy přímo na mně. Já jsem zůstala mlčet.

„Pečeme."

„Prosím?!"

„No... zítra jsou Vánoce, a tak jsme mysleli, že zkusíme upéct trochu sušenek." „Sušenek pro Santu." „Ale místo toho se to všechno spálilo, a teď to tady vypadá jako po nějaké explozi." „Ale moje chyba to nebyla – já jsem říkal – deset minut bude stačit." „Za deset minut neuděláš ani vajíčka."

Mluvili jeden přes druhého a já se brzy ztratila v tom, co vlastně kdo udělal.

Důležité bylo jedno – zítra jsou Vánoce. A my je evidentně budeme slavit.

„Od kdy slavíme Vánoce?"

„No..."

„Však víš – moje poslední Vánoce. Chci si to užít. Na narozeniny bych si přál takový ten velký dort, jak z něho vyskakují nahé žensky. A nebo ještě jinak – co kdybych ho dostal už na Vánoce?"