Deníky lovce: Na cestě do pekla

11. Prázdniny na Floridě

V hlavě jsem měla milion myšlenek, a každá se hlásila o slovo rozličným způsobem. Vzájemně se překřikovaly a prosily o moji pozornost. Měla jsem z toho v hlavě akorát chaos a nedokázala se soustředit ani na jednu z nich.

Potichu jsem vstala z postele a přehodila přes sebe Deanovu bundu, která ležela přehozená přes křeslo v miniaturní kuchyňce, která byla součástí našeho pokoje. Z nočního stolku jsem popadla svůj mobilní telefon i se sluchátky, a pak se téměř neslyšně vypravila ven.

Na sobě jsem měla kalhoty od pyžama, i přesto jsem se posadila před dveře do našeho pokoje. Chvíli jsem brouzdala svým telefonem, než jsem našla tu správnou písničku, akorát pro dnešního ráno. Zastrčila jsem si sluchátka do uší a zhluboka se nadechla.

Byla zima.

Ale bylo to osvěžující.

Studený vítr se otíral o moje tváře a já se mohla konečně začít soustředit na svoje myšlenky.

Dean.

Sam.

Ruby.

Všechno se motalo kolem nich, stejně jako vždycky. Zůstala jsem uvězněná uprostřed toho podivného útvaru. Věděla jsem všechno, stejně jako jsem nevěděla nic.

Sam bezmezně důvěřoval Ruby, protože věřil tomu, že dokáže zabránit tomu, aby se Dean dostal do pekla.

Dean ztrácel naději.

Ruby ho nedokáže zachránit.

Ruby se mě pokusila zabít, nesnáší mě, nevěří mi. Podkopává mi nohy při každé příležitosti.

Nic nedávalo smysl.

A já jsem seděla před motelovým pokojem, oblečená v kožené bundě a pyžamových kalhotách jako dokonalé ztělesnění toho, jak vypadá svět vzhůru nohama.

---

„Florida."

„Cože?"

„Však víte. Sluníčko, teploučko. Nějaké pláže, trocha opalování, trocha alkoholu."

„Jenny, ty jsi nemocná?"

Seděla jsem s hrnkem teplé kávy na posteli a sledovala oba bratry, jak balí svoje věci. Neměli toho moc, přesto jim to trvalo dlouho. Rozhodně déle, než mě, protože já měla svoje zavazadlo zabalené od včerejšího večera.

„Nejsem. Jenom jsem si říkala, že by to mohla být sranda."

Dean se zprudka narovnal, v ruce držel jedno ze svých triček. Všechny vypadaly stejně – jednoduché, černé, bez potisku. Vsadím se, že jedno stálo méně než dolar. A že je prodávají v nějakém obchodě po více kusech. Kup tři, zaplatíš dvě. Nebo tak něco.

„Sranda?"

„Jo, sranda."

„Sammy, ona blouzní!"

„Neblouzním. Ale kdybych vám řekla, proč tam chci jet doopravdy vysmáli byste se mi."

Teď se narovnali oba dva. Zkoumali mě pohledem.

Já se zhluboka nadechla a sklopila zrak.

„Mystery Spot," zamumlala jsem potichu.

„Cože prosím? Slyšel jsem správně? Vážně jsi řekla... Mystery Spot?"

Přikývla jsem a schovala jsem svůj pohled v poloprázdném hrnku.

„Sammy, ona neblouzní. Ona se zbláznila."