Deníky lovce: Na cestě do pekla

13. Probudíš se včera

Ráno jsme počkali, až Dean zmizel v koupelně a pak si Sam přesedl ke mně na postel. Mluvili jsme šeptem, tak aby nás Dean neslyšel.

„Myslím, že vím, co se tu děje," zamumlal Sam, s hlasem tlumeným a rozhněvaným. „Měl jsem to vědět, měl jsem na to přijít dřív."

Nechápavě jsem natočila hlavu na stranu, protože na rozdíl od Sama mě nedávalo smysl nic.

„Je to Trickster?"

„Cože?"

„Trickster."

„Pořád se nechytám."

„Je to něco jako bůh, spíš malý bůžek. Má schopnost ohýbat realitu podle sebe, může tvořit různé alternativní světy, a vůbec všechno, co ho napadne. Jsou to mrchy, sarkastické mrchy, které se smějou cizímu neštěstí. S jedním jsme se s Deanem už setkali, vím jak na něj."

Přikývla jsem a ve stejný moment vylezl Dean z koupelny. Zkoumavým pohledem přejel nás dva, protože ve snaze mluvit co nejvíce potichu jsme stále seděli na mé posteli. Dean se však ušklíbl a pronesl: „Je od vás milé, že to děláte, když jsem v koupelně, a ne v noci, když spím vedle vás."

„Blbečku," zamumlal Sam a zvedl se z postele.

---

V bistru byl Sam netrpělivý. Pohledem neustále kontroloval Matthewse, jestli ještě stále sedí na svém místě.

Já s Deanem jsem mezitím procházela obvyklou ranní rutinou. Jeden Zajíc v pytli, spadnutá omáčka, vysvětlení toho co se děje, několik Deanových vtípků, které vůbec nebyli vtipné. Ne když je člověk slyší po sté.

Najednou ale Matthews dojedl a spolu s ním se zvedl i Sam. Než jsem se stihla zvednout, byli oba dva pryč a já běžela (s Deanem v závěsu) po ulici, rozhlížela se kolem sebe a snažila se zachytit alespoň nějakou stopu, která by mě dovedla k Samovi.

Naštěstí byl Dean pozornější než já a zatáhl mě do jedné z uliček, kde byl i Sam.

Pana Matthewse držel pevně pod krkem, zatímco v druhé ruce držel dřevěný kůl s hrotem, kterým byl přitisknutý na mužův krk.

Dean nechápavě střihl pohledem ze Sama na muže v obleku a zpátky ke mně. Neřekla jsem nic a zůstala stát několik kroků za mladším z bratrů, zatímco ten starší vedle mne.

„Mám ženu a děti. Dělám reklamu. Vůbec nechápu, o čem to mluvíte." Muž se tvářil vyděšeně, svůj pohled upřel na mě s Deanem s nadějí, že alespoň my máme zbytky rozumu a zabráníme Samovi v tom, co se chystal udělat.

Ale já i Dean jsme zůstali stát.

Mlčky.

„No tak, udělejte něco! Ten muž je blázen!"

„Já nejsem blázen," zavrčel Sam tvrdě, až mě to samotnou překvapilo. „A ty nejsi Matthews, nemáš ženu, ani děti. A už vůbec nepracuješ v reklamě. Jsi Trickster. Už jsme jednoho z vás dostali, a dostaneme i tebe."

Muži se rozšířil po tváři úsměv. Byl to samolibý úsměv, plný pobavení a triumfálnosti. Nedokázala jsem pochopit, proč se muž tak tváří, protože všechno bylo proti němu. Všechno. Jenže stačilo mrknutí oka, a všechno bylo jinak. Postarší obličej pana Matthews byl pryč a místo něj se na nás koukal obličej mladého muže, s úsměvem ještě širším a s očima, ve kterých mu pohrávalo pobavení.

„Vážně? Zabili?" zeptal se Trickster a já pochopila, že to je ten stejný, kterého bratři už jednou chytili. K pochopení tohoto prostého faktu mi pomohly i překvapené výrazy obou Winchesterů.