Deníky lovce: Na cestě do pekla

1. Ticho

„Sam je mrtvý, Jenny."

Nikdy jsem nevěřila, že slova mají takovou sílu. Že mi budou stačit jen čtyři slova k tomu, aby se mi podlomila kolena.

Vždy jsem myslela, že mi můžou ublížit jen skutečné rány. Pohlavky, kopance, dobře mířené údery.

Ale slova?

Zůstala jsem sedět na zemi.

Telefon jsem držela stále u ucha a Deanův hlas byl to jediné, co mě skutečně drželo v realitě. Byla to podivná realita. Vše bylo rozmazané a nic nedávalo smysl.

„Jenny? Jsi tam? Jenny? Jennifer? Jenny?!"

„Jsem tu," hlas mi přeskočil a já si uvědomila, že brečím.

„Kde jste? ... jsi?" zeptala jsem se, dokud jsem měla kontrolu nad svým hlasem.

Dean mi odpověděl, s hlasem překvapivě pevným. U Bobbyho. Jak jinak.

S hrůzou jsem si uvědomila, že nevím, kde je nahoře a dole. Svět se kolem mě točil a já se nezmohla na nic jiného, než bylo sezení na studené zemi, držení telefon a tichý pláč.

„Při-..." Hlas mi náhle selhal a místo slova jsem se nahlas rozvzlykala. Dean byl na druhé straně telefonu potichu a já se úpěnlivě snažila doříct větu, kterou jsem chtěla.

„Při – je – du," vymáčkla jsem ze sebe s námahou.

„Nebreč."

„Poč – kej."

„Bude to dobrý."

„Pro – sím."

Slzy mi volně stékaly po obličeji a já neměla čas ani sílu je utírat. Neměla jsem sílu na nic.

„Počkám, Jenny."

Ticho.

Neúprosné ticho.

Ticho uvnitř mojí hlavy, ticho široko daleko.

Ticho a tma.

„Jak?" Trvalo mi nečekaně dlouho, než jsem byla schopná znovu promluvit. S překvapením jsem zjistila, že Dean ještě nezavěsil.

„Byla to moje chyba, Jenny. Měl jsem tam být. Měl jsem tam být dřív."

Měla jsem spoustu dalších otázek, ale nechtěla jsem se ptát. Všechno co jsem chtěla, bylo být sama, opravdu sama. Schovat se před světem, utéct před problémy. Schoulit se do klubíčka a nikdy nepřestat brečet. Neprobudit se.

„Poč – kej na mě."

S těmi slovy jsem zavěsila.

Zůstala jsem sedět venku.

Na opuštěné silnici, několik kilometrů za Denverem.

Brečela jsem.

Brečela jsem tak moc, že jsem ztratila ponětí nejen o čase, ale i sama o sobě. Měla jsem pocit, že mi nikdy nedojdou slzy, a že tady zůstanu sedět až do konce svého života. A měla jsem pocit, že ten konec je blízko.

A najednou bylo po všem.

Došly mi slzy.

Jediné co mi zbylo byl pocit otupělosti.

Pocit velké ztráty.

Ještě před tím, než jsem nasedla zpět do auta, zamířila jsem ke kufru. Z tašky jsem vytáhla teplou mikinu, kterou jsem si oblékla.