Deníky lovce: Na cestě do pekla

16. Beze spánku

Ještě předtím, než jsem opustila nemocnici jsem se rozloučila s Bobbym. Nakoukla jsem do pokoje, kde ležel, ale všechno vypadalo pořád stejně – Bobby spal, tělo napíchnuté na přístroje, které vytrvale pípaly a kontrolovaly jeho životní funkce.

Bobby prostě jen usnul.

Až na to, že se už neprobudil.

Spolkla jsem knedlík, který se mi vytvořil v krku a vydala jsem se zpátky do motelového pokoje.

Cestou jsem se stavila v rychlém občerstvení, ze kterého jsem si odnesla pytlík plný jídla a velký kelímek pořádně silné (a stejně odporné) kávy.

Neměla jsem hlad.

Žaludek jsem měla stáhnutý, a i kdybych se hodně přemáhala, pravděpodobně bych nebyla schopná sníst více, než jen dvě sousta. Proto jsem strčila celý sáček do ledničky, která náležela k pokoji, a posadila se na okraj postele.

Peřiny byly rozestlané, jinak byl v pokoji pořádek.

Až absurdní pořádek.

Když jsem byla na lovu já, všechno vypadalo jinak – počítač jsem měla na stole a všude kolem rozházené novinové výtisky a knihy. Na lince by ležely hrníčky špinavé od kávy a koš by byl plný krabiček z rychlého občerstvení.

Bylo to ledabylé, ale byl to můj styl.

A podobný styl měli i oba bratři.

Odpadky, zbytky jídla, špinavé hrnky, hromady knih a ještě více novinových článků, které se ledabyle povalovaly všude možně.

Jenže tady... nebylo nic.

Dopila jsem svoji kávu a rozhlédla se po místnosti.

Kofein se pomalu rozléval po mém těle a můj mozek začínal zase pracovat. Nakoukla jsem pod postel, zkontrolovala všechny poličky v pokoji, rozřízla polštář,... Ale nic jsem nenašla. Odevzdaně jsem nakoukla i do skříně, ale i tam bylo vše úhledně seřazené a nic nenasvědčevalo tomu, že by Bobby skutečně byl na lovu.

Ale pak jsem to uviděla.

Rozhrnula jsem oblečení, a přímo přede mnou to všechno bylo – celá stěna skříně byla polepené novinami a nejrůznějšími papíry s Bobbyho rukopisem. Tuhle bylo něco zakroužkované, tuhle zase něco podtržené.

Rychle jsem se začetla, ale nic z toho mi nedávalo smysl.

Projela jsem vše ještě jednou pohledem – spoustu obrázek nejrůznějších rostlin, mapy, výstřižky z novin... a nekrolog! Strhla jsem ho ze zadní stěny skříně a položila na stůl. Ze svých tašek jsem pak vytáhla notebook, a brzy jsem se pustila do svého vlastního pátraní.

Doktor Walter Gregg, univerzitní neurolog.

Celý život se zabýval poruchami spánku, aby nakonec umřel v kómatu.

Prostě jednoho dne usnul, a druhý den se už neprobudil.

Znělo to až moc povědomě.

Dopřála jsem si rychlou sprchu, jednu kávu z automatu, a převlékla se do kostýmku. Z tašky vylovila jeden ze svých falešných průkazů a zamířila za doktorovou asistentkou. Mohla mi poskytnout důležité informace a já rozhodně neměla čas na to, abych čekala na bratry.

---

„Doktorova smrt pro vás musela být šokem, že ano?" zeptala jsem se ženy, která mohla být jen o pár let starší než já.