Deníky lovce: Na cestě do pekla

4. Jak to bylo ve skutečnosti

Až když otevřete brány pekla zjistíte, jak rychle se svět kolem vás točí, a že den má zoufale málo minut na to, abyste stihli všechno, co byste stihnout chtěli a měli.

Následující dny mám rozpité – splývají mi do jednoho a já nejsem schopná rozeznat jinak přesně dané hranice, které rozdělují čtvrtek od pátku, a sobotu od středy.

Hodně se mluvilo, hodně se pilo, málo se spalo.

Neustále jsem se ohlížela, jestli mi někdo nestojí za zády a žila v paranoie, že každý člověk musí být démon, který utekl z pekla.

Jenže ono se nic nedělo.

A to na tom bylo to nejhorší.

---

„Chci vysvětlení," dožadovala jsem se jednoho dne. Bylo už pozdě večer a já seděla v jednom z křesel, které měl Bobby v pokoji, který až příliš honosně nazýval jako obývací. Všichni jsme seděli u televize a koukali na hokejový zápas. Výjimečně jsem nikomu nefandila a tak jsem spíše klimbala, pečlivě zabalená do deky a schovaná v mikině, která mi byla až příliš velká.

Když jsem však promluvila, otočily se na mě tři mužské hlavy s otázkou v očích.

„Vysvětlení čeho?" zeptal se Dean nechápavě a nepřestával mě provrtávat pohledem. Lehce jsem se narovnala a deka mi spadla z ramen.

„Je to už nějaký ten pátek, co..." skousla jsem si ret a chvilku přemýšlela, jak by bylo správné pokračovat. Bobby ztlumil televizi, ale nevypnul ji. Moc dobře jsem viděla jak mu pohled klouzá ze mne na dění na ledě, několik set kilometrů od nás. „... co jsme otevřeli bránu do pekla, a všude je až moc klid. A taky... pořád jste mi nikdo nevysvětlil, jak se vůbec stalo, že jsme tu bránu otevřeli. A co jste dělali na hřbitově v době, kdy já s Bobbym jsme se usilovně snažili zavřít tu zpropadenou bránu."

Přehodila jsem nohu přes nohu a snažila se najít co nejvíce pohodlnou polohu, ve které by se dobře sedělo. Chtěla jsem mít pohled namířený dopředu, tak abych mohla pohledem probodávat tři muže, kteří mi dlužili vysvětlení.

Ale ani jeden z nich se neměl k tomu, aby začal mluvit.

„Fakt to chci slyšet," řekla jsem ještě jednou a pro jistotu si překřížila ruce na prsou, v marné snaze dodat sama sobě co nejdrsnější vzhled.

Dean stočil pohled na Sama, jakoby si sám nebyl jistý, jestli může mluvit on. Když už se nadechoval k tomu, aby konečně promluvil, Sam se zprudka postavil. Zvedla jsem hlavu a snažila jsem se přitom neztratit oční kontakt i s jeho starším bratrem.

„Jenny je to... všechno strašně složité."

„Já mám času dost."

„Nechci to teď řešit."

„Já jo."

Protočil oči a zhluboka vydechl. Ramena mu poklesla a v jeho očích bylo vidět skryté zoufalství. Snažil se utéct před otázkami, které jsem pro něj měla připravená. Ale já čekala až moc dlouho na to, abych vydržela ještě chvíli mlčet.

„Půjdeme se projít?" navrhl nakonec po chvilce ticha. Já jen přikývla a shodila ze sebe deku. Dean se také postavil, ale Sam ho jedním pohledem poslal zpátky na pohovku. Zapadl do ní s tichým nesouhlasem a zuřivým přetáčením očí.

---

Ještě předtím, než jsme opustili teplo Bobbyho domova, přehodila jsem přes sebe tenkou, koženkovou bundu, kterou jsem měla u vchodu. Venku bylo chladno, typický studený podzim, který se od Dakoty dal předpokládat. Přehodila jsem si přes hlavu kapuci a ruce schovala do velké klokaní kapsy na břichu.