Deníky lovce: Na cestě do pekla

20. Jus in Bello, p. II

Chvíli trvalo, než se agent Henriksen vzpamatoval z původního šoku, který mu způsobilo posednutí démonem a hlavně přiznání faktu, že existuje nadpřirozený svět plný démonů, duchů, vlkodlaků, upírů a bůhví čeho dalšího.

Sledovala jsem ho s úsměvem a v hlavě jsem musela vzpomínat na to, jak jsem se přiznání této pravdy sama zuřivě bránila. A kde to stojím teď? Nabitou brokovnicí mířím na zástupce šerifa a sleduji vymýtání jako tu nejběžnější věc na světě.

Prostě...

Život.

Minuty rychle tikaly a my věděli, že nemáme příliš času. Poslední slova démona ukrytého v agentově těle zněly dostatečně výhrůžně a my rozhodně nechtěli nechat nic náhodě. Potřebovali jsme co nejrychleji zabezpečit celou stanici před příchodem velkého množství démonů. Nikdo z nás si nedokázal představit, čemu budeme čelit.

Zcela automaticky jsem kreslila ďáblovy pasti před všechny možné vchody a únikové východy. Sam a zbytek přeživších na stanici (ten počet byl ve skutečnosti velmi nízký – naživu zůstal jen zástupce šerifa Amici, vystrašená sekretářka Nancy a náš přítel agent Henriksen) se snažili zabezpečit všechny okna pořádnou várkou soli. Totiž – posypové soli na údržbu silnic.

Ale darovanému koni na zuby nekoukej, no ne?

Já na sobě stále měla elegantní kostým, ve kterém jsem si hrála na advokátku. Boty na vysokém podpatku už dávno ležely někde pod stolem a já se po stanici pohybovala bosky. Nohy v silonových punčocháčích mi klouzaly a já se cítila nejistá. Jenže nejhorší na tom bylo, že úzká, formální sukně mi nedovolovala rychlý pohyb a já neustále bojovala s rozhodnutím, jestli se proti bandě démonů postavím ve spodním prádle, nebo v sukni, která mě pravděpodobně zabije rychleji než oni.

Vztekle jsem zatahala za rozparek tak usilovně, dokud alespoň trochu nepovolil (tedy – dokud se pořádně neroztrhl) a když jsem teď více připomínala bezdomovce, než opravdovou lovkyni, připadala jsem si mnohem lépe.

A hlavně jistěji.

V ruce jsem držela upravenou brokovnici, která byla naplněná po domácky vyrobenými náboji, jež místo střelného prachu obsahovaly sůl.

Náš plán byl podivně jednoduchý.

Přežít.

---

Chyběla mi dodělat poslední ďáblova past, když se to stalo. Obrovský černý mrak narazil do jednoho z oken, u kterého jsem stála a já v sobě neudržela tichý výkřik. Byla jsem fascinována tou ohromující sílou, kterou černá nicota představovala.

Chvíli mi trvalo, než jsem dokázala odpoutat zrak od okna. Musela jsem zavrtěla hlavou a snažila se z ní vytřást všechny myšlenky, které tam neměly co dělat.

Rychlými a jistými pohyby jsem pak uzavřela kruh ďáblovy pasti a téměř prázdnou plechovku od spreje zahodila někam do rohu místnosti.

Ze země jsem sebrala brokovnici a rozběhla jsem se k místu, kde jsme měli domluvený sraz.

Jenže mojí pozornosti neušel zvuk, který nemohl znamenat nic dobrého.

Zvuk tříštícího se skla.

Otočila jsem se na patě a rychle změnila cíl své cesty. Koutkem oka jsem zahlédla Sama, který se vynořil zdánlivě odnikud a na místo doběhl jako první.

Byla jsem mu v patách.

„Ruby," zasyčela jsem potichu, když jsem spatřila moji oblíbenou démonku.