Deníky lovce: Na cestě do pekla

6. Chyby minulých já

Před několika měsíci

Ležela jsem v posteli a užívala si svého zaslouženého odpočinku.

Po dlouhé době jsem mohla opravdu bezstarostně ležet v posteli a užívat si den nic nedělání. Nemusela jsem se neustále ohlížet přes rameno, nemusela jsem žít v neustálém strachu. Mohla jsem se volně a svobodně nadechnout.

Iren byla mrtvá.

A nejlepší na tom bylo, že jsem ji zabila já.

Přetáhla jsem přes sebe deku a schoulila se do malého klubíčka, takže jsem nezabírala téměř žádné místo na velké manželské posteli, která se nacházela v motelu. Přepínala jsem programy a snažila se najít něco, co by přesně sedělo k mojí náladě. Něco praštěného, něco romantického a něco, co jsem ještě neviděla.

Zadívala jsem se na prvních pár minut filmu, když mě vyrušil Crowley, který se najednou zjevil přímo před televizí. Rychle jsem se narovnala a do ruky vzala nůž, který jsem nespouštěla z očí.

Uvědomovala jsem si jeho sílu.

A uvědomoval si ji i Crowley.

„Hou – hou. Myslím, že to nebude nutné," řekl místo pozdravu a hlavou pokynul na dýku v mé ruce. „A do postele za tebou taky nepůjdu, jen tak mimochodem," dodal po chvilce pobaveným tónem.

Zavrtěla jsem hlavou a postavila se. „Co chceš?"

„Ten nůž."

Zvedla jsem v obočí a krátce se zasmála. „A proč bych ti ho měla vracet?"

„Ten nůž nikdy nebyl součástí dohody."

„Tak jo, ještě jednou – proč bych ti ho měla vracet?" Zeptala jsem se ještě jednou. Ruku s nožem jsem měla nataženou před sebe a hrot čepel byl jen několik centimetrů od Crowleyiho hrudi.

„Ten nůž nikdy nebyl součástí dohody," zopakoval klidným hlasem. „Měla jsi zabít Iren. To jsi splnila. Teď mi vrať ten nůž."

„Ne."

„Jenny, ale no tak. Až do teď to byl fajn obchod. Já jsem dostal co jsem chtěl, ty jsi dostala co jsi chtěla. Teď mi vrať ten nůž."

Natáhl ruku před sebe, jakoby snad čekal na to, že mu nůž sama a dobrovolně vrátím. Místo toho jsem jen zavrtěla hlavou.

„Jenny!" Zvýšil hlas. Při zvuku jeho hlasu jsem sebou nepatrně trhla – byla jsem zaskočena silou, která se skrývala v jednom krátkém výkřiku. O to víc jsem byla překvapená, když mě neviditelná síla odmrštila a já přistála na druhé straně pokoje. Nůž byl někde na půl cesty mezi mnou a jeho nohami. Rychle jsem se zvedala zpátky na nohy, ale on byl rychlejší.

„Přece nemůžeš být tak naivní! Jsi jen obyčejná, malá holka co měla trochu štěstí a já jsem démon. Snad sis vážně nemyslela, že bys mě doopravdy mohla zabít?"

Probodl mě pohledem, zatímco jsem se zvedala a v ruce držel nůž.

„Víš co, Jenny? Líbíš se mi. Nechám tě naživu. Ještě jo. Myslím, že jednou by ses mi mohla hodit. Ale nesmíš zapomenout na jednu věc, milá a sladká Jennifer. Tohle se nikdy nestalo. Nikdy jsi mě neviděla, nikdy jsme spolu nemluvili a já ti nikdy nedal ten nůž. Vymysli si vlastní pohádku o tom, jak jsi tu blonďatou děvku dostala. Ale mě z toho vynech. A já vynechám tebe."

Několika ráznými kroky se dostal až ke mně. Uchopil můj obličej a já cítila jeho dech na své tváři. Zůstala jsem potichu.

„Nikdy. Jsme. Se. Neviděli." Jednotlivá slova odsekával a dával na ně důraz. Pak pustil můj obličej.