Deníky lovce: Na cestě do pekla

19. Jus in Bello, p.I

Rychle jsem se zkontrolovala ve zpětném zrcátku svého auta – vlasy vyčesané do drdolu, na sobě elegantní kostýmek, rty obtáhnuté rudou rtěnkou. Zhluboka jsem se nadechla a vystoupila z auta. Byla jsem na malém městě před malou policejní stanicí. Na okamžik jsem zadoufala, že k tomu, abych dostala bratry pryč, postačí jen několik obratných lží, ale když jsem se pořádně rozhlédla kolem, zjistila jsem se, jak moc jsem se mýlila. Nemohla jsem si nevšimnout tmavého auta s třemi vyraznými inicály – FBI.

Nasadila jsem svůj oslnivý úsměv a vstoupila dovnitř.

Rychle jsem se rozhlédla a pak se vydala k mladé slečně, která měla před sebou jmenovku, která určovala její pozici tady jako sekretářku. Byla nejistá, lehce vystrašená.

„Dobrý den," oslavila jsem ji mile a ještě více protáhla svůj úsměv.

„Máte přání?"

„Ano, jsem tu jako pravní zástupce pro Sama a Deana."

Slečně se lehce rozšířily zorničky a nechápavě se na mě zadívala. „Winchesterovi?"

„Winchesterovi."

„Zavolám šerifa."

Přikývla jsem a zůstala jsem stát u jejího stolu. Úsměv mi ze rtů zmizel. Na stanici bylo nepřirozeně rušno. Než jsem se stihla rozhodnout, jak by bylo správné pokračovat dál, přišel ke mně šerif.

„Můžu vám nějak pomoci?"

„Dobrý den. Jmenuji se Jennifer Simmons a jsem právní zástupce Deana a Samuela Winchesterových."

Muž se na mě chvíli beze slova díval. Založil si ruce na prsou, zhluboka se nadechl a konečně promluvil. „Obávám se, že vaše práce tady skončila dříve než začala."

„Nechápu."

„Oba muži budou převezeni do federálního vězení v Nevadě."

„Mám právo s nimi mluvit."

„To už nebude možné."

Nechápavě jsem nakrčila nos. „Nechápu, kam tím míříte."

„Mířím přesně tam, kam myslíte. Ti muži jsou nebezpeční zločinci a v žádném případě nedopustím, abyste je pustila ven."

„To je na žalobu, pane šerife. Porušujete jejich základní práva."

„Myslím, že agent Henriksen, se mnou bude souhlasit."

Šerif se na mě naposledy podíval a poté se beze slova otočil a odkráčel. Nadechovala jsem se k tomu, abych ještě něco řekla, ale zůstala jsem stát s naprázdno otevřenou pusou. Poodešla jsem pár kroků a posadila se na lavečku, která v místnosti byla. Přehodila jsem nohu přes nohu, rty sevřela do úzké linky a tvářila se tak nepřístupně, jak to jen bylo možné.

Zoufale jsem přemýšlela, jak postupovat dál.

Ale ať jsem to chtěla přiznat, nebo ne – byla jsem v koncích.

---

Netrvalo dlouho a slyšela jsem přistávat vrtulník.

Moje srdce zrychlilo a můj mozek pochopil, že už nemám možnosti, jak z tohohle oba bratry vysekat.

Zůstala jsem však ještě sedět a přemýšlet. Neměla jsem příliš šancí – vlastně jsem měla jen jednu. Jestli mě chytnou, jistě mě naloží společně s bratry a přemístí mě do Nevady taky.