Deníky lovce: Na cestě do pekla

2. Tajemství a pravdy

„Dohodu?" zeptala jsem se nechápavě.

Dean jen přikývl.

„Nechápu to," přiznala jsem zničeně. Projela jsem si rukou skrz vlasy, které jsem dnes měla výjimečně rozpuštěné.

„Je to můj bratr, Jenny. Nemohl jsem to tak nechat."

Podíval se na mě a já rázem procitla.

„Deane, zatraceně..."

Zvedla jsem pohled a naše oči se na malý moment střetly v jednom pohledu. Viděla jsem to – viděla jsem tu bolest, viděla jsem to zklamaní sama ze sebe, viděla jsem tu nikde nekončící oddanost. Udělal by to znovu.

„Kolik jsi dostal?"

„Jenny..."

„Kolik?!" Mírně jsem zvedla hlas a zároveň se i postavila. Byla jsem menší než on, a musela jsem se mírně zaklonit, abych se mu dívala do tváře. On ale sklopil pohled a mírně zavrtěl hlavou.

„Rok."

„Rok," zopakovala jsem po něm a on jen přikývl.

„Sam to ví?"

„Ne," řekl rázně a znovu zvedl hlavu. „A nikdy se nedozví, jasný?"

„On není hloupý. Jednou mu to dojde."

Jedno krátké přikývnutí.

„Já vím. Ale taky vím, že to nebude dneska a nebude to ani zítra."

„Něco vymyslíme," řekla jsem jednoduše. Udělala jsem několik drobných kroků, abych se dostala až k němu. Položila jsem mu ruku na rameno a znovu zopakovala svoji předchozí větu. „Něco vymyslíme, Deane. Vždycky něco vymyslíme."

„Tentokrát ne." Zadíval se na moji ruku na svém rameni a já ji rychle stáhla. „Když se pokusím něco udělat, dohoda padá. Sam bude zase mrtvý a už ho nikdo a nic nepřivede zpět. Takže prosím..." Zhluboka se nadechl a maličko se pousmál. „... prosím, kašlete na to."

Nemohla jsem mu to odsouhlasit. Zůstala jsem stát, v očích zatvrzelý výraz a rty pevně semknuté k sobě.

---

Když jsem byla v pokoji konečně sama, převlékala jsem se do kalhot od pyžama a obyčejného trika. Zachumlala jsem se do peřiny a téměř okamžitě jsem usnula.

Nevím jak dlouho jsem spala, ale když se mě někdo pokoušel vzbudit, věděla jsem, že to nebylo dostatek.

Ospale jsem se narovnala, protřela oči a snažila se zaostřit na cokoliv, co mě to vytrhlo z mojí spánkové reality. Kousek od mojí postele stál Sam, na tváři široký úsměv. „Chvilku jsem přemýšlel, jestli tě mám vůbec vzbudit. Vypadala jsi kotě."

Mhouřila jsem očima.

„A teď vypadáš zase jako panda," zazubil se znovu.

Musela jsem mít pod očima rozmazanou řasenku, kterou jsem si včera už nestihla odlíčit. Včera... dneska ráno. Nebo... kdy, že jsem to šla vůbec spát? Zůstala jsem sedět na posteli a zoufale snažila rozchodit svoje unavené mozkové závity. Potřebovaly asi pořádně promazat, protože jim trvalo nezvykle dlouho, než alespoň trochu naskočily.

„Káva?" zeptala jsem se nepřítomně, zatímco jsem se hrabala z postele.

„Bude na tebe čekat dole. Dojdi co nejdřív. Máme před sebou spoustu práce," oznámil mi ještě a já jen přikývla.