Deníky lovce: Na cestě do pekla

9. Čarodějnický dýchanek

Únor

„Ale no tak! Přece musí existovat něco, co jsi vždycky chtěl zkusit, ale nikdy jsi na to neměl koule!"

„Jenny, zlato. Já jsem Dean Winchester. Já mám koule na všechno."

„Tak jsi na to neměl dost peněz?"

„Jenny, zlato. Mám se opakovat?"

„Tak sakra – přece musí existovat něco, co ti můžu koupit k narozeninám."

„K narozeninám, které jsem měl skoro před měsícem?"

„Ale vzpomněla jsem si!"

„Tak já nevím... Co třeba pivní soudek?"

„Deane..."

„Spodní prádlo?"

„Deane, myslím opravdový dárek!"

„Víš co... Mám pro tebe návrh – přijeď za námi do Massachuttes na jeden pořádný případ. Jako za starých časů."

„Aby ses mohl smát mé totální neschopnosti?"

„Tak nějak."

„Budu tam."

„A vem sebou ten soudek!"

---

Zaparkovala jsem vedle černé Impaly, která byla na parkovišti před motelem docela sama a opuštěná. Z kufru svého auta jsem pak vytáhla dvě tašky – v té menší jsem měla oblečení, něco málo kosmetiky a hygienické potřeby, v té větší naopak všechny možné zbraně, které bych mohla na tomhle lovu potřebovat. Nebylo už nic jednoduššího, než najít dveře s číslem 19 a vší silou zabušit na dveře.

Bylo už pozdě večer a já předpokládala, že už oba spí.

Zabušila jsem ještě jednou a s ještě větší silou, než předtím.

Trvalo to ještě pár minut, než mi konečně někdo otevřel.

Byl to Dean, oblečený ve své každodenní uniformě, která se skládala z prošoupaných džínů, košile, kterou zrovna vytáhl z tašky, a která byla zrovna dostatečně čistá, a kožené bundy po tátovi, která mu byla až příliš velká, ale nikdo mu to nikdy neřekl.

„Jenny Jenns!"

„Neříkej mi tak," procedila jsem skrz zuby, zatímco jsem se kolem něj protáhla do malého pokoje. Sam seděl na kraji postele, s vlasy podivně spadnutými na jednu stranu. Na tváři jsem vykouzlila drobný úsměv.

Od našeho rozhovoru jsme se neviděli. Nepsali jsme si, ani jsme spolu nemluvili po telefonu.

Nevěděla jsem, jak bych měla správně reagovat, ani jak to teď vlastně mezi námi bude. Znali jsme se už hodně dlouho na to, abych věděla, že ho nemůžu ze svého života vyškrtnout úplně.

A tak mi nezbývalo niž jiného, než předstírat.

Předstírat, že je všechno v pohodě.

Předstírat, že jsme ten rozhovor nikdy nevedli.

Předstírat, že jsme jen kamarádi.

„Tak dáš si toho panáka?"

Deanův hlas mě vytrhl z přemýšlení.

Přikývla jsem, shodila si z ramena tašky a posadila se ke stolku, který byl součástí tohoto pokoje. Netrvalo dlouho a na stole se objevily tři skleničky.