Deníky lovce: Na cestě do pekla

3. Pekelná brána

Koukala jsem z okna a snažila jsem se utřídit svoje myšlenky. Byly jsme na cestě už několik hodin a několik hodin cesty bylo ještě stále před námi. Dean jel rychle, tak rychle, že Bobbyho auto se nám často ztratilo z dohledu a museli jsme zase na chvíli zpomalit.

Ať nás ve Wyomingu čekalo cokoliv, bylo to větší, než cokoliv s čím jsem zatím měla tu čest. Nebyla jsem lovec dlouho, neměla jsem tolik zkušeností. Bojovala jsem proti zlomyslným duchům, proti naivním upírům, setkala jsem se s pár vlkodlaky s pořádně ostrými drápy. Vymítila jsem pár démonů, snažila se rozeznat několik měničů od normálních lidí.

Bylo toho hodně, ale všechno to byly jen malé ryby.

Ještě nikdy jsem se nesetkala s něčím tak velkým, aby bylo potřeba postavit obrovskou ďáblovu past z několika kilometrů železnic, aby tu věc udrželo uvnitř.

Měla jsem stáhnutý žaludek.

V hlavě milion myšlenek a ještě více otázek.

---

Když jsme přijeli na starý a opuštěný hřbitov, nebyly jsme tam sami. U nevelké krypty, která stála uprostřed toho všeho stál vysoký muž. Obezřetně se rozhlížel kolem, jakoby na někoho čekal. V rukou držel staře vyhlížející zbraň.

Já byla schovaná za jedním z hrobů. Zády se tlačila na starý náhrobek, v rukou pevně svírala zbraň. Očima jsem sledovala Deana, který byl jen několik metrů ode mě, stejně skrčený a schovaný. Čekala jsem na jeho pokyn a ten jsem také konečně dostala.

Společně se všemi ostatními jsem se narovnala a namířila zbraň na muže, který si stále prohlížel kryptu.

„Překvápko."

Muž se rychle otočil a já měla konečně příležitost pohlédnout mu do tváře. Byl přibližně stejně starý jako já, ale rysy v jeho obličeji byly mnohem tvrdší, než ty moje. Vypadal strhaný a unavený. Ale v očích měl něco, co říkalo pravý opak – bylo to tvrdé, bylo to nelítostné a prozrazovalo to, že toho má už spoustu za sebou.

Nervózně jsem přešlápla na místě a očima zatěkala z muže na Sama s Deanem.

„Same?" promluvil muž konečně. „Jaktože nejsi mrtvý?"

Sam se jen usmál. „Příště se musíš víc snažit."

„Ale to je nemožné. Přeťal jsem ti míchu. Vím to."

Sam lehce povolil a pohledem vyhledal Deana. Ten mu samozřejmě neodpověděl na nevyřčenou otázku. „Ať se chystáš udělat cokoliv, zabijeme tě dřív, než to stihneš udělat," řekl místo toho starší z Winchesterů.

„To si nemyslím." Muž se nyní podíval přímo na mě a zeširoka se usmál. „Kdybys byla tak laskavá, mohla by sis namířit zbraň přímo na spánek?"

Sledovala jsem, jak se moje ruka zvedá a než jsem se stihla nadechnout, ucítila jsem, jak se mi nepříjemně studená hlaveň tiskne na spánek. Zmateně jsem zakmitala očima a zoufale jsem se snažila bojovat sama se sebou. Ale nic nepomáhalo. Stačilo jediné slovo a můj prst by zmáčkl spoušť.

„Víš, Sammy," muž se otočil směrem na mladšího z bratrů Winchesterů, „... když se tomu podvolíš, je překvapivě snadné, kolik nových cest se ti otevře." Usmál se úsměvem tak slizkým, až se mi z něj chtělo zvracet. „A teď všichni odložte zbraně. Až na tebe, holčičko." Podíval se přímo na mě. Mým tělem projela nenávist tak ostrá, až jsem sama byla překvapená. „Zastřelte ho," vyzvala jsem oba bratry Winchestery společně s Bobbym, který stál jen kousek ode mě. „Zastřelte ho!" Zopakovala jsem znovu, s větší rázností a s větším přesvědčením.

Ale oni jen zavrtěli hlavou a muž se usmál, zatímco Sam s Deanem a Bobbym odkládali svoje zbraně ke svým nohám.

„Tak je to dobře."

A pak se událo několik věcí zároveň.

Muž vložil starou zbraň, kterou do teď svíral v rukou do dveří od krypty a ta se za velkého rachotu začala pomalu otevírat. Dean po mě skočil a pevně uchopil moje zápěstí tak, že mi z něho vykroutil zbraň. Sam ze země sebral svoji zbraň a střelil po muži. Bobby se pro změnu vrhl k otevírajícím dveřím a snažil se z nich vyrvat revolver.

Ale všechno bylo k ničemu.

„Kryjte se!"

Ostrý a zcela jasný výkřik, který ale nedával žádný smysl. Koutkem oka jsem zahlédla, jak všichni tři rychle zmizeli, přikrčení za nejbližšími hroby. Já jsem zůstala stát na místě. Byla jsem fascinována tím vším, kolem mě, až to potlačilo moje základní instinkty a reflexy.

Zůstala jsem stát tak dlouho, dokud mě tlaková vlna neodmrštila několik metrů dozadu.

Dveře byly otevřeny.

Ještě nikdy jsem neviděla nic tak... hrůzného.

Bylo to, jako kdyby se otevřely dveře do samotného pekla. Křik, řev, smích. Plameny, duše vycházející ven, démoni prchající za svobodou.

„Jenny!"

Výkřik, který mě přivedl zpět k životu.

Byla jsem omámená sílou nárazu a zvedala jsem se jen ztěžka. Měla jsem pocit, že moje hlava nutně musí do pár minut explodovat, stejně jako jsem měla pocit, že moje svaly už nikdy nemůžou normálně fungovat.

Vděčně jsem přijala Bobbyho pomoc. Postavil mě na nohy, něco nesrozumitelného na mne zařval a táhl mě směrem ke kryptě.

„Musíme zavřít ty dveře!"

Slyšela jsem Bobbyho slova. Zmateně jsem se rozhlédla kolem sebe a zjistila jsem, že ty slova jsou skutečně věnována mne. Bobby mě tvrdě držel za jednu ruku a vedl mě ke dveřím, zatímco já cupitala za ním. Nebyla jsem ve stavu, abych mohla chodit, natož abych zvládla zavřít dveře, které vážily mnohonásobně víc, než já.

Přesto mi však nic jiného nezbývalo.

Zády jsem se opřela o těžké kovové dveře a vší silou do nich zatlačila. Tenisky se mi zarývaly do země, vlasy mi vlály volně kolem obličeje. Studený vzduch mě bodal do tváře, ale dveře se přesto nepohnuly ani o milimetr. Zatlačila jsem ještě silněji. Kolena mírně pokrčená, všechny svaly v těle napnuté.

„Co se to děje Bobby?" Křikla jsem směrem, kde jsem předpokládala, že stojí. Doufala jsem, že vítr neodnese má slova daleko, a že dolehnou k jeho uším.

„Myslím, že to je..." Na moment se odmlčel a zhluboka si odechl. „... že to je peklo."

Nebyla jsem si jistá, jestli jsem dobře rozuměla.

A přesto jsem věděla, že má pravdu.

Za těmi dveřmi bylo peklo.

---

Bojovala jsem sama se sebou.

Zoufale jsem se snažila dveře zavřít, ale bylo to pro mne nemožné. Byla jsem příliš malá a příliš slabá na to, abych s dveřmi dokázala pohnout víc, než jen o pár centimetrů. Tlačila jsem do nich vší silou, proklínala jsem se, a nadávala jsem.

Když k mým uším dolehl výstřel, zprudka jsem sebou trhla.

Znovu jsem cítila, jak se mi tělem rozlila ta známá vlna paniky. Snažila jsem se najít jakékoliv známky toho, že oba bratři jsou v pořádku.

Na okamžik jsem polevila, takže jsem si ani nevšimla, že Bobby svůj boj už vyhrál. Z ničeho nic se objevil vedle mě a společnými silami se nám podařilo i druhou půlku dveří zavřít. Trvalo to jen krátce, ale přesto dost dlouho na to, aby se ven stihlo dostat spoustu hrůzných věcí.

Nedokázala jsem si ani představit, co všechno se za těmi dveřmi skrývalo a co všechno se nyní dostalo ven.

Trochu zde bojuji sama se sebou. 

Nejsem si úplně jistá, jestli navázat Deníky do téhle doby je úplně vhodné, protože zůstává spoustu otázek bez odpovědí. Pokusím se s tím poprat, tak mi držte palce, ať se mi to povede :D