Deníky lovce: Na cestě do pekla

Do you ever think about normal life?

Woohoo.

Random kapitola je na světě. Tentokrát je pořádně dlouhá, obsahuje mnoho dialogu a jen málo popisů. Ale stejně doufám, že se vám bude líbit. Těšit se můžete na staré známé, a na některé absolutně neznámé. 

Přeji pěkné počteníčko :))

---

„Přemýšlela jsi někdy nad tím, jak by vypadal náš život, kdybychom... však víš – byli normální."

---

Jenny byla drobnou dívkou.

Ale ve skutečnosti si nikdy nepřidala malá.

Až do té doby, než se poprvé ocitla v univerzitním kampusu.

Všude bylo až příliš lidí a všichni někam pospíchali. A ona prostě jen zůstala uprostřed toho všeho, a nechala to všechno plynout.

Protože byla úplně ztracená.

Nevěděla, kde se má ubytovat.

Nevěděla, jak najde správnou třídu.

A už víc nevěděla, jak bude vycházet s lidmi.

Všechno bylo nepříjemně nové a úplně jiné, než doma v Chicagu. Doma dávala všechno smysl – šlo jen o to, aby měla dobré známky, spoustu mimoškolních aktivit, a pár kamarádů, ze kterými se mohla bavit o všem možném i nemožném.

Jenže teď byla dospělá a musela se naučit starat se sama o sebe.

---

„Jenns, no tak. Život na univerzitě přece není jen o šprtání. Měla bys s námi někdy vyrazit na nějakou párty."

„Ale Annabeth..."

„Ale Annabeth..." Napodobila blonďatá dívka její hlas a přitom se pitvořila tak usilovně, až se Jenny rozesmála.

„Ale jen jednou," souhlasila nakonec brunetka a téměř okamžitě se vrátila k hromadě učení, kterou měla rozprostřenou v několika vrstvách na stole.

Annabeth se usmála sama pro sebe.

Jasně, jen jednou... Pomyslela si a raději schovala svůj obličej do knížky, aby se nerozesmála nahlas.

---

„Já ti nevím, moc se v tom necítím."

„Ale Jenny – ty se necítíš v ničem, co není z minulého století."

„To není pravda!" Ohradila se brunetka zprudka. Pravda – měla ráda vytahané oblečení, ale jen proto, že se do něj dalo dobře schovat. A ona se ráda schovávala. Jenže Annabeth ji protentokrát půjčila něco ze svého šatníku, a ona se v tom cítila... Přinejmenším zvláštně. Na sobě měla krátkou sukni a top veselých barev, které ji nebyly vlastní. Vlasy měla vyčesané do vysokého drdolu a na rtech rtěnku, která byla až příliš provokativní.

„Annabeth, prosím... Nech mě jít v mém vlastním oblečení."

„Jenns!"

„Buď půjdu v džínách, nebo nepůjdu nikam."

„Ale ten top si necháš."

Jenny odevzdaně přikývla a než stihla dodat cokoliv jiného, Annabeth ji rychle skočila do řeči: „A tu rtěnku si taky necháš!"