Nový svět

18. Kapitola: In Extremis I.

Obyvatelé Midgardu se s příchodem nového dne postupně začali probouzet zpět k jejich obvyklému, nudnému životu. Muži si připravovali veškerou svou výbavu, včetně zbraní, a následně, jako obvykle, opouštěli zbytek rodiny za účelem obstarání potravy v blízkých lesích. Matky naopak zůstali doma, aby se postarali o své děti. Staří lidé, jako vždy, taktéž zůstali doma a poslouchali svou oblíbenou hudbu. Zdálo se, že tento den bude pro Midgard naprosto identický se všemi předešlými. Obyvatelé však při svých každodenních činnostech netušili, že tento den bude jejich poslední. K Midgardu se blížilo nepředstavitelné zlo. 

Rodina Sebastiana Greena, člena velké rady, však již budoucnost tohoto města velmi dobře znala. "Simone, jdi rychle do kuchyně a vezmi nám na cestu trochu jídla." znepokojeně zavolala Amelie na svého syna, Simona. Ačkoliv Simon nechápal, proč je jeho matka tak velmi neklidná, okamžitě ji poslechl. Velmi si své matky cenil a složitost situaci, ve které se nacházeli, si velmi dobře uvědomoval. Domníval se ovšem, že není důvod se zneklidňovat. "Mami, proč jsi tak nervózní? Letoun tady za chvíli bude, a pokud do té doby nebudeme připraveni, počká." řekl klidným tónem Amelii. Ta zůstala chvíli nehybně stát, a poté Simonovi vysvětlila důvod jejího zneklidnění a spěchu. "Nechtěla jsem tě tím zbytečně zatěžovat, Simone. V noci se se mnou ale spojil tvůj otec a varoval mě, že ta raketa tady bude mnohem dříve. Podle jeho výpočtů by do Midgardu měla dorazit několik minut po příletu toho transportního letounu. Což je vlastně už za 30 minut. Nesmíme tedy ztrácet náš drahocenný čas!" Simon si následně uvědomil závažnost situace a urychleně začal do svého batohu z lednice házet jedno vejce za druhým, aniž by přemýšlel nad jejich budoucím využitím. Div, že se žádné nerozbilo. "A kde je tvoje sestra? Kde je Daisy?" zeptala se Amelie. Ihned po dokončení Ameliiny věty už Daisy stála u vchodových dveří. Se slzami v očích a agresivním pohledem začala mluvit. "Mami! Měla jsi pravdu. Ten kretén, Erick, je opravdový vůl. Nikdy jsem se do něj neměla zamilovat. Všechno to jenom hrál. Nenávidím ho!" Amelie byla přítomností své dcery velmi šťastná. Byla však také i velmi zmatena. Daisy jí poté začala vysvětlovat, co se stalo. "Ještě před deseti minutami se na mě usmíval. Potom jsem mu nabídla, ať letí s námi. Nabídla jsem mu možnost přežít. A víš co udělal? Začal se mi přede všemi smát a řekl mi, že bych se měla jít léčit! Jen ať si tu chcípne!" Amelie z jejího nejasného vyjadřování pochopila, že se pokusila svému příteli sdělit informace o blížící se raketě s jadernou hlavicí. Okamžitě hlasitým tónem zareagovala. "Daisy, zbláznila ses?! Dala jsi mi slib, že to nikomu neřekneš! Co kdyby se to dozvěděla nevhodná osoba? Přišli by na nás a na tvého otce! Copak bys chtěla, aby tvého otce za vyzrazení takovéto informace zavřeli na doživotí?" Daisy nedokázala nic říct. Již dlouho neviděla svou matku takto křičet. Následně z kuchyně přiběhl Simon se svým batohem, jenž byl jídlem naplněn až po okraj. Amelie v tu chvíli již byla velmi nervózní a nemohla už nadále čekat. Rozhodla se tedy, že si zde, kvůli nedostatku času, všichni nechají své osobní věci a budou si muset vystačit pouze s jídlem. Simon ani Daisy nebyli nadšeni. Nezbývalo jim však nic jiného než souhlasit a po několika minutách urychleně vyběhli na chodbu.

Na chodbě už ovšem čekal jejich mrzutý a problematický soused a domovník, Girdus Herzlich. Amelie byla jeho přítomností přímo u jejich bytových dveří velmi zneklidněna. Měla obavy, že Girdus jejich rozhovor odposlouchával. Potichu tedy Simonovi a Daisy pošeptala, aby pokračovali na střešní část budovy, kde je měl vyzvednout transportní letoun. Poté se s Girdusem milým tónem pokusila komunikovat. "Pane Herzlichu, co potřebujete?" Otrávený Girdus se náhle zamračil a podezřívavě Amelii odpověděl. "Vy si skutečně myslíte, že nevím, co plánujete? Lidi o mně říkají, že jsem paranoidní. Šuškají si o mně za mými zády, že jsem jen starý, senilní dědek. Ale něco vám řeknu, Amelie! Ve skutečnosti jste to vy, kdo by měla být pomlouvána." Amelie již po tomto Girdusově výstupu měla jistotu, že Girdus skutečně odposlouchával za dveřmi. Nevěděla, zda jim takto narušoval soukromí pouze dnes či už i dříve. Nehodlala se ovšem s tímto člověkem již nadále zdržovat a myslela už pouze na let do hlavního města. Lhostejným pohledem na Girduse pohlédla a následně bez jakýchkoliv řečí pokračovala do vyšších pater budovy. Girdus ještě stačil nekontrolovatelně zakřičet poslední větu. "Všechno vím a všechno znám a nedovolím vám utéct!" Poté se otočil a rychlým krokem se vrátil zpět do svého bytu. Amelie při své cestě pochopila, že Girdus na ni a její rodinu určitě zavolá městskou hlídku. Doufala tedy, že v tu dobu již budou v bezpečí.