Nový svět

Intermezzo: Byl to jen pouhý sen!

(Doporučení: pro lepší navození atmosféry doporučuji pustit video v záhlaví...)  

Kde to jsem? Nejsem schopna vnímat nic jiného než temnotu, která vše okolo mne zahaluje. Nemohu ani poznat, zda jsou mé oči otevřené. Mohu jen vnímat ticho, které se zde šíří - ať už je to zde kdekoliv. Nic neslyším, nic nevidím. Ideální místo na přemýšlení...

Pomalu si však mé oči na tu nepřirozeně hlubokou temnotu začínají zvykat. Před očima se mi postupně odhaluje konstrukce místa, na kterém se nacházím. Staré a prohnilé dřevěné trámy, kameny, podivné vozíky a kolejnice.

Už je mi jasné, kde se nacházím. Doly. Staré, zchátralé, prohnilé doly, jež se táhnou na míle daleko. Co tady ale dělám? Jak jsem se sem dostala? Cítím, že odpověď na mé otázky znám - mám ji na jazyku. Nejsem však schopna ji zpracovat.

Pomalu procházím tímto příšerným a opuštěným místem. Není zde žádná živá duše, která by těžila důležité nerostné suroviny. Kolika ubohým lidem z chudých měst by se žilo mnohem lépe, kdyby bylo dostatek uhlí, které by se naházelo do topných kotlů. Místo toho je zde prázdno a lidé trpí...

Procházím příšernými, temnými chodbami stále dál. S mou rostoucí rychlostí pohybu se zvyšuje také podivný zápach hniloby a snižuje má víra v nalezení cesty ven. Dokonce i ticho odeznělo a slyším jen podivné výkřiky a škrábání o zeď...

Už tímto peklem bloudím několik hodin. Všude jen tma, zápach hniloby a děsivé zvuky. Mám hlad a žízeň. Nohy se mi z neustálé chůze stále více třesou. Bolest v mých lýtkách je už nesnesitelná. Začínám si myslet, že chodím v kruhu.

Můj celkový fyzický a psychický stav výrazně zhoršuje také nízká teplota. Je mi nepředstavitelná zima. Divím se, že jsem schopna ještě pohybovat konečky prstů. Žádné jídlo. Žádná voda. Žádný oheň ani jiný zdroj světla či tepla.

Po mé, na kost promrzlé, tváři stékají slzy zoufalství. Už chodím mnoho hodin. Jsem na pokraji zhroucení a taktéž jsem již smířena se smrtí, které budu za několik minut hledět tváří v tvář. Těším se, až konečně umřu.

Už nemůžu dále. Nemůžu udělat jediný krok. Nemůžu pohybovat konečky mých prstů. Zkrátka jen ve velmi intenzivním pláči klečím na kolejnici v nekonečné důlní chodbě. Vnímám ten ohavný zápach, který je stále silnější a silnější. Dokonce i nepříjemné škrábání o stěnu je stále hlasitější. Děsivé výkřiky se přibližují. Temnota mne dohnala.

Na několik minut zavírám oči. Pokouším se usnout a v klidu zemřít - neúspěšně. V půli cesty mne něco vyrušilo. Ohromný a děsivý nelidský výkřik, který zazněl jen několik metrů ode mě. Otevírám oči a z posledních sil v neustálém, intenzivním pláči zvedám svou hlavu a hledím vpřed do neznáma.

Slyším velmi rychlé kroky! Jejich hlasitost je stále větší a větší. Pohlcuje mne panická hrůza - chci své oči od temnoty přede mnou odtrhnout, ale neposlouchají mě! Nemohu se hýbat. Něco tu je! Něco se rychlým tempem blíží ke mne! Něco se na mne vrhá!

Stvůra! Cítím, jak vryla své ohromné, dlouhé, ostré drápy do mých zad. Cítím, jak mi z úst tryskají proudy krve. Cítím, jak se její drápy pohybují v mém těle. Cítím, jak se do mne celá zakousla. Cítím, jak pojídá mé maso. Cítím, jak mi nahmatává páteř. Cítím...

Doktore! ... Doktore!