Nový svět

20. Kapitola: In Extremis III. (ukončení první etapy)

Čas. Každého živého tvora, jenž se narodil, čeká v budoucnu jistá smrt. A právě čas tyto tvory, včetně lidských bytostí, od tohoto nechtěného, avšak nevyhnutelného, zániku odděluje. Lidé si však během svého, relativně dlouhého, života často tuto důležitou roli času neuvědomují. Žijí si zkrátka svůj život a předpokládají, že jejich existence bude ještě v budoucnu reálná. Jednoduše řečeno, předpokládají, že budou ještě po dlouhou dobu naživu. Čas, který tvoří hranici mezi životem a smrtí, je však může kdykoliv opustit. Nikdo ovšem neví, jak dlouho ještě bude žít. Roky? Měsíce? Nebo ho od smrti dělí už jen několik krátkých sekund?

Právě nad touto životní myšlenkou přemýšlela Seina Patrix, armádní pilotka hlavního města, Metropolis, jejíž transportní letoun byl už jen několik desítek kilometrů od Midgardu, kde ho již na střešní části vysokého panelového domu netrpělivě očekávala rodina Greenů. Seina nevěděla, odkud a z jakého důvodu se jí tato myšlenka záhadně objevila v hlavě. Čím blíže však byla k Midgardu, tím větší důležitostí se u ni tato myšlenka projevovala. Téměř jako by cítila, že se brzy stane něco zlého. Následně, při pozorování nádherných a tajuplných jehličnatých lesů, vidouc několik desítek metrů pod sebou, do její hlavy vstoupila další, poněkud odlišná, myšlenka. "Jake. Měla bych se mu omluvit za své předešlé chování. Jakmile tu s námi bude ta rodina, nebudu už mít příležitost." Poté se na něj s pocitem viny zamyšleně podívala a začala si ho prohlížet. Nejdříve se zadívala do jeho tváře, do jeho nádherných, pronikavých, modrých očí a snažila se rozpoznat, zda je plný zlosti nebo smutku. Zda si své chování taktéž vyčítá či nikoliv. Postupně si ovšem začala prohlížet jeho celkový vzhled. Blonďaté kudrnaté vlasy, pronikavě modré oči, naprosto dokonalá postava. V ten moment již definitivně věděla, že je do něj opravdu zamilovaná. Začala si znovu pokládat otázku, kterou již řešila v oné osudné noci krátce po jejich zbytečné hádce. "Teď vím, že ho doopravdy miluji. Cítí ale i on něco ke mně? Miluje mě?" Po krátké chvíli se konečně rozhodla prolomit ledy. "Jakeu, chtěla bych se ti omluvit za to, co jsem ti v noci řekla. Jsi výborný voják a ještě lepší pilot. Snad dokonce i lepší než já. Chci abys věděl, že si tě vysoce cením a považuji tě za velmi blízkou osobu, kterou bych nerada ztratila." Jake se poté pomalu otočil k Seině a pokusil se se smutným výrazem na tváři klidným tónem reagovat. "Ne, Seino. To já bych se ti měl omluvit. Tu zbytečnou hádku jsem začal já. Celý zbytek letu jsem si to vyčítal. Já..." Náhle se na několik vteřin krátce zamyslel a následně pokračoval. "Hodně mi na tobě záleží, víš? Už spolu pracujeme velmi dlouhou dobu a vytvořil jsem si k tobě určité pouto. Proto se mě to tolik dotklo. Neexistuje žádná jiná osoba, které důvěřuji tak jako tobě. Pokud by mě označil za špatného vojáka někdo jiný, přenesl bych se přes to. Ty ve mně ale vyvoláváš pocity, které by nikdo jiný vyvolat nedokázal. To je důvod, proč jsem z toho byl trochu rozhozený." Seina poté pochopila, že Jake k ní rovněž něco cítí. Následně se na něj usmála a on jí tento projev radosti opětoval. V okamžiku Seina zahlédne Midgard a sníží rychlost letounu. Na radaru se ihned poté objeví objekt, jenž se k nim velmi rychle blíží. V posledních vteřinách Seina a Jake rozpoznají, že se jedná o malou, výbušnou raketu. Dojde k silnému otřesu a Seina s Jakem se uhodí do hlavy o stěny letounu. Transportní letoun je zasažen a klesá k zemi do Midgardských lesů. Seina si okamžitě všímá Jakea, který je v bezvědomí. Vnímá hlasitý, nepříjemný hukot varovných signálů všude kolem ní. Hlavou jí proletuje ohromné množství myšlenek. Jedna z nich je však nejjasnější. "Teď umřeme."

Svědkem této nečekané události byla právě rodina Greenů. Všichni se jen se zděšeným výrazem dívali na prázdnotu na obloze, kde ještě před několika sekundami byla šance na jejich záchranu. Amelie pochopila, že je konec. Všichni pochopili, že je konec. Smrt byla nevyhnutelná - jako vždy. Ovšem najednou se něco stalo. Simon se krátce podíval na Lenku a pochopil, že se něco skutečně děje. Lenka na chvíli přemýšlivě pohlédla na oblohu a mírně se usmála. Přišla totiž na způsob, jak si zachránit život, aniž by bylo nutné opustit město.