Nový svět

37. Kapitola: Dravec a kořist

"Nesmíme zpomalit! Jakeu! Říkám, že nesmíme zpomalit! Jdou po nás!"

S náznakem postupného západu slunce se již další, téměř nekonečný den blížil ke konci a kdesi v hlubinách lesů poblíž trosek města Midgard se již vyčerpaná pilotka, Seina Patrix, a její blízký přítel, Jake, snažili útěkem zmizet z dohledu jednotkám nebezpečných povstalců, kteří jim po objevení zničeného transportního letounu byli v patách.

Strach, adrenalin a pot pomalu stékající po tváři. To vše nyní Seina cítila. V průběhu dlouhého, vyčerpávajícího útěku postupně ztrácela veškerou energii. Její celkový fyzický stav jí komplikoval také Jake, jenž se při útěku kvůli své zraněné noze musel nepřetržitě držet jejího ramena. Frekvence tlukotu jejího srdce byla nesnesitelně vysoká a mnoho lidí by již v této chvíli vyčerpaně leželo na zemi s jistotou, že brzy zemřou. Seina však nepolevovala. V tomto momentě jí ani trochu nezáleželo na svém fyzickém stavu ale pouze na osobě, kterou měla po své levici. Právě Jake byl její motivací. To on ji donutil stále setrvávat ve stejné rychlosti. Pouze díky němu měli společně šanci na přežití. Pouze a jen on byl jejím hnacím motorem života. Ani nekonečné kapky potu, jež jí stékali do očí a způsobovali nepříjemnou pálivou bolest, ani neustálý, silný tlukot jejího srdce a ani vysoce bolestivé křeče ji nezastavili...

Lesy. Dlouhé, nekonečné lesy, vysoké jehličnaté stromy, překrásné louky, čistá obloha a příjemná záře zapadajícího slunce, jež celou oblohu zbarvila do jemně oranžové barvy. Všechny tyto prvky spolu vytvářeli nádhernou harmonickou krajinu, ve které nyní Seina prchala před jistou smrtí. Ani ona a ani Jake však neměli možnost tuto krásu vnímat. Seina se jen po celou dobu dívala stále dopředu. Neohlížela se a dokonce ani jednou nepohlédla na Jakea. Téměř se zdálo, že je duchem nepřítomna. V hlavě si však stále znovu opakovala nejdůležitější větu jejího života.

"Nedovol, aby se mu něco stalo! Nedovol, aby se mu něco stalo!"

Bylo skutečně neuvěřitelné, jak dlouho Seina byla schopna odporovat příkazům svého těla. Tělo jí neustále sdělovalo, že je již na čase skončit s tímto marným, stále nekončícím útěkem. Mozek byl téhož názoru - bylo ji jasné, že dále utíkat již nemá cenu. Jediný kontrast však vykazovalo její srdce, jež ji i nadále pobízelo k dalším namáhavým, bolestivým krokům. 

Ve chvíli, kdy již Seina skutečně přestávala doufat ve šťastný konec, přímo před sebou zahlédla jakousi dřevěnou konstrukci - vchod do dolů. Vyčerpaným tónem poté promluvila k Jakeovi.

"Jakeu! Teď musíme ještě trochu zrychlit. Vím, že se to zdá nereálné, ale musíš to překonat. Musíš mi věřit. Už jen pár metrů a budeme v bezpečí."

Jake, který postupně přestával vnímat vše, co se kolem něj odehrává, se na Seinu se slzami ve svých zářivých očích zoufale podíval a pokusil se vynaložit veškeré úsilí, aby ze svých úst dostatečně hlasitě vydal dvě krátká slova.

"Věřím ti."

V tu chvíli se Seina znovu odhodlaně začala dívat pouze před sebe, kde se nacházel onen vchod do dolů. Bylo jí jedno, o jaké doly se jedná. Bylo jí jedno, kam ji a Jakea zavedou. A už vůbec ji nezajímalo, zda jsou doly opuštěné či nikoliv. Hodlala Jakea zachránit. Hodlala již navždy utéct před nebezpečnými povstalci, kteří jsou jí v patách. Ačkoliv by nyní správně, jako jakákoliv jiná živá bytost, měla zastavit a v křečích spadnout na zem, nastala zcela odlišná situace. Skutečně se jí a Jakeovi podařilo začít zrychlovat. Spoléhala na to, že dostatečné zrychlení jim pomůže proniknout do dolů, ještě než by se svým pronásledovatelům objevili na zorném poli.

Poslední vteřiny. Poslední kroky. Poslední vyčerpávající nádechy a výdechy oddělovali Seinu a Jakea od místa relativního bezpečí. Seině se i přes veškeré bolesti začal postupně objevovat mírný úsměv na tváři. "Přežijeme! My to dokážeme!" Pouhé 2 metry od vchodu do dolů však na svém levém rameni ucítila jakousi sílu, která ji stáhla k zemi. Během vteřiny již nehybně ležela v trávě...