Nový svět

29. Kapitola: Cesta do temnoty

"Midgard. Místo, kde jsem se narodila. Místo, kde jsem byla vychovávána. Místo, kde jsem si hrála. Místo, kde jsem se učila poznávat. Místo, kde jsem žila. Všichni velmi dobře věděli, jak příšerné to město je. Nebyly s ním spojeny téměř žádné obchodní trasy. Nikdy zde nevedly ani žádné dopravní komunikace. Byly jsme zkrátka odkázáni sami na sebe. Cítili jsme, jak na nás každým dnem svět zapomíná. Hlavní město o nás nemělo zájem - proč by taky mělo? Byli jsme pro něj jen zbytečným parazitem v Novém světě. Dokonce ani okolní, stejně chudá města s námi neměla žádné vztahy. Starý a mrzutý akvizitor Gardského společenství, Irvius Gard, měl na starost všechna 3 největší města Gardského poloostrova. To on byl tedy zodpovědný za onen příšerný stav, ve kterém se všechna města nacházela. Nejhůře byl na tom Midgard, o trochu lépe Wingard a nejlépe Oxgard, ve kterém měl mimo jiné akvizitor Irvius Gard na vrcholku kopce svou rezidenci, oslavný a velice luxusně zařízený zámek, ze kterého pozoroval boj o přežití svého lidu. Svět na nás zapomněl. V momentě, kdy jsem si myslela, že už to nemůže být horší, přišlo něco nečekaného. Dopad jaderné bomby. Nebýt té podivné bratrovy přítelkyně a její tety, která měla klíče od toho starého, prohnilého metra, byli bychom všichni už dávno mrtví. A možná by to tak bylo i lepší. To, co jsme si všichni museli prožít v budoucnu, bych nikomu nepřála. Každý den se mi vybavují ta monstra, před kterými jsme museli utíkat. Monstra, která byla ještě před chvílí mými přáteli. Pan Sivien, můj oblíbený pekař, který mi vždy upekl něco speciálního. Paní Silverteenová, hodná a skromná květinářka. Pan Girdus Herzlich, náš starý, otravný a domýšlivý soused, kterého jsem přímo nesnášela, ale z nějakého důvodu se mi po něm stýská - nezasloužil si se stát jedním z těch ohavných monster. Neuplyne den, kdy by mi hlavou neprolétla vzpomínka na mou matku nebo na mého bratra, se kterým jsem se v onom zatuchlém, tmavém, zaprášeném metru viděla naposled."                                    

Úryvky z deníku Daisy Green (několik dnů po dopadu jaderné zbraně)

Uběhlo již několik hodin a skupinka přeživších, v čele se Simonem Greenem, procházela tmavými chodbami starého metra. I přes jejich ohromné vyčerpání stále věřili, že konečná stanice s vchodem do dolů je již blízko. Za celou několikahodinovou cestu si neodpočinuli. Zásoby, které měl Simon ve své brašně již téměř vymizely a i přes Gregorovu snahu prohledávat všemožné vagony se zde bohužel žádné stravitelné jídlo nenacházelo. Koneckonců, nikdo v Midgardském metru již mnoho let nebyl. To si tedy alespoň všichni mysleli...

I přes celkové vyčerpání z hladu a dlouhé cesty nepříjemnými místy metra se mezi všemi překvapivě udržovala dobrá nálada. Karzix si povídal s Lenkou, jež stále neznala jeho pravou identitu a viděla v něm člověka s dobrým srdcem. Daisy měla položenou hlavu na rameni svého bratra Simona a její mírný úsměv naznačoval, že se cítí v bezpečí. Dokonce i Karzixův společník, Gregor, našel společnou řeč s hostinskou Penny, která v průběhu jejich rozhovoru postupně začínala chápat, jak příjemný člověk vlastně Gregor je.

Bylo téměř jisté, že konečná stanice je již nablízku a zbytek cesty bude stejně klidný, jako byl doteď. Po krátké chvíli se však dlouhým tunelem, jimž procházeli, začal šířit nepříjemný zvuk. Nejdříve bylo slyšet nepřetržité škrábání o zeď a posléze výkřiky člověka. Všichni se najednou zastavili a nehybně tyto strašlivé výkřiky poslouchali. Nečekaně se poté ozvaly dva výstřely ze zbraně. V tu chvíli Daisy prudce zvedla hlavu ze Simonového ramena a začala se spolu s ostatními velmi rychle k těmto záhadným zvukům přibližovat. Po několika sekundách úspěšně přiběhli ke zdroji oněch výkřiků. Na zemi spatřili ležícího člověka ve staré, zaprášené armádní uniformě, jenž už neprojevoval žádné známky života. Simon postoupil o několik metrů vpřed, aby si lépe mrtvého vojáka prohlédl. Byli velmi překvapeni, že se v metru nacházel také další přeživší. Ovšem největší zděšení nastalo ve chvíli, kdy pohlédli vedle něj. Několik metrů od mrtvého vojáka se totiž ve stínech nacházela podivná bytost. Ve tmě byly vidět pouze silně zářící bílé oči. Simon se domníval, že se jedná o zvíře, ovšem následně se jeho domněnka okamžitě rozplynula. Záhadná bytost stojící ve stínech začala znovu škrábat o zeď a zároveň vydávala děsivé zvuky, které žádný známý zvířecí tvor vydávat nedokáže. Gregor následně do temného koutu namířil svou svítící baterku a záhadná bytost byla odhalena. 

Nebylo to žádné zvíře. Nejednalo se ani o zástupce žádné cizí mimozemské rasy. Již od prvního pohledu Simon pochopil, že před ním stojí cosi, co dříve bylo člověkem, nyní již však ne. Tělesná stavba této záhadné bytosti odpovídala lidské. Byla však extrémně shrbena a až nelidsky štíhlá. Na svých rukou měla velmi dlouhé, ostré nehty,  její hlava byla na okrajích pokryta několika dlouhými vlásky, oči byly plné krve a v jejich otevřených ústech bylo možno zahlédnout nelidsky dlouhé, ostré zuby. Nejděsivější byl však její výraz - velmi zamračená tvář s vražedným pohledem cenící zuby. Simon nebyl schopen jediného slova, jediného pohybu ani jediné myšlenky. Jeho mozek nedokázal zpracovat, co před sebou vlastně vidí. Všichni nyní stáli tváří v tvář té nejzáhadnější bytosti, která kdy mohla Nový svět obývat. Stáli tváří v tvář monstru, jež dříve bylo člověkem.

Po chvíli se k Simonovi znenadání ono záhadné monstrum velmi prudce rozbíhá. Je schopno vyvinout neuvěřitelnou rychlost a během pár sekund se ocitá jen 2 metry od Simona. Simon se však ani nehne. Nedokáže žádným způsobem reagovat. Jen nehybně stojí stejně jako všichni ostatní. Monstrum otevírá svá ohromná ústa plná ostrých zubů a je připraveno se v následující sekundě zakousnout do Simonového krku. Stejně tak, jak to udělala mrtvému vojákovi ležícímu na zemi. Simon během několika mikrosekund zjišťuje, že tímto jeho život končí. V očích se mu odehrává celý jeho život. Vidí, jak si jako malý hrál se svou sestrou a dalšími kamarády na schovávanou. Vidí, jak spolu s nimi prolézal nejrůznější roury a utíkali kolem celého sídliště. Vybavuje se mu celý jeho život. Cítí se, jako by se zastavil čas.

Ve stejném okamžiku, kdy ono děsivé monstrum vybíhá z temného koutu směrem k Simonovi je Karzix jako jediný schopen jednat. Z kabátu si vytahuje svůj starý, věrný revolver a ihned se monstrum snaží zaměřit. V hlavě se mu pohybuje jedna jediná myšlenka. "Nenechám tě zemřít, Simone Greene!" Sebejistě hlaveň svého revolveru namíří na stále se přibližující monstrum a stiskne spoušť. V okamžiku je po všem a několik metrů od mrtvého vojáka vyhasíná další plamen života...