You can't choose your family, only your friends

Nice name!

Všichni čtyři jsme se otočili za hlasem, který se ozval za námi. Kluci si něco špitly, ale to jsem neslyšela, takže ani neřešila. Pohlédla jsem na dotyčnou, které patřil hlas.

                „Lin, proboha, jsi to ty. Co tady děláš?" Než jsem však stačila jen otevřít pusu, už mě svírala v náručí. Zamrkala jsem.

                „Já bych ti odpověděla, ale až naberu vzduch, o který mě okrádáš." usmála jsem se, když mě i hned pustila a nevinně se uculila. „Jsem tady u bratra na návštěvě." Jenny zmateně zamrkala, pak se ohlédla na trojici stojící za ní. Pak znovu na mě, zmateně. Vítej v klubu, Jenny.

                „Bratra. Ou a ..wow." nakonec se jen usmála a znovu otočila na kluky. „Ahoj, jsem Jennifer, ale říkejte mi Jenny. Ty musíš být Niall, Harry a Louis, správně? Nejsem totiž zase taková fanynka, ale jména si snad pamatuji správně." Vyjmenovala kluky přesně tak, jak stály, ti se jen usmáli. Povytáhla jsem obočí. Ona, že není jejich fanynka? Od kdy? Kdo mě donutil je poslouchat, když jsem si myslela, že jsou trapní, protože se naváželi do skupiny bratra? Jenny.

              „Jo, přesně tak. Takže ty jsi Jenny a tohle je Lin?" Pohlédla jsem na Harryho a jen tupě přikývla.

             „Hezké jméno." pohlédla jsem na Nialla a usmála se. Harry si zatím povídal s Jenny a mě zbýval o jen doufat, že neprozradí víc než je zdrávo.

               „Odkud jsi, když nejsi z Londýna?" Louis.

               „Vlastně jsme se hodně stěhovali, co si pamatuju a teď bydlíme v Boltonu." Co jsem řekla jsem si uvědomila, hned poté, co se zašklebil. Pokusila jsem se to ještě uhrát na svou stranu. „Co se děje? Máš něco proti Boltonu?" pousmála jsem se.

                 „Ani ne. Jen je od tamtud někdo, koho nemáme rádi." přikývla jsem vážně a doufala, že to nechá už být. Nechal. 1:0 pro mě, Tomlinsone. Aspoň pro teď.

               „Wow, věřila bys tomu, Lindo?" protočila jsem oči. Celou dobu, co jsme se rozloučili s kluky jen  mluví o nich. Zkus teď říct, že nejsi jejich fanoušek, Jenny, musela jsem se usmát, při té myšlence.

                „Neříkej mi Lindo, prosím. A nevěřila bych čemu?" Jenny se zastavila a postavila přede mne. Jen jsem koukala, co z ní vypadne.

                 „Ty jsi nás neposlouchala, že ne?" nadechla se. V očích jí to jen hrálo. Zpanikařila jsem. Nikdy není dobré, když to v jejích očích hraje.

                  „Jennifer, cos vyvedla?" zeptala jsem se s obavy v hlase.

                 „Večer jdeme pařit s One Direction." Zavýskla mi u ucha celá natěšená, div že nezačala poskakovat.

                „Já nikam nejdu!" to je jako mluvit do dubu nebo do zdi, má to stejný účinek – žádný!

                „Ale proč ne?" rozhodila už rukama Jenny a marně se snažila najít argument, kterým by mě donutila jít na její domluvené rande s Harrym, ale takhle to samozřejmě by ona nikdy nenazvala.

               „Protože ne. Copak nevíš, jak to mezi kluky vře? Když zjistí, kdo je můj bratr, obrátí to proti mně a když mě uvidí někdo s nimi a vyfotí, tak to obrátí tihle kluci proti mně."

               „Tihle?" chvíli jí trvalo než kývla chápavě. „Myslíš The Wanted kluky. Vždyť to, že se nesnášejí oni, nemusí nutně znamenat, že budou nenávidět i členy jejich rodin. Ne?" zeptala se s nadějí v hlase.

               „Nebuď tak naivní. Určitě ano." Jenny se rozplácla na mé posteli a povzdechla si. „Tak prostě řekneme Tomovi, že jdeme do klubu, neřekneme kam ani s kým a jen, že přespíš dnes u mě a je to."

                „A je to? Jsem tu sotva den a už mám první noc strávit u své kamarádky, kterou vykopli ze školy?"

                 „U své nejlepší kamarádky, kterou vykopli ze školy." opravila mě. Prohrábla jsem si prsty vlasy. Je to s ní těžké. Obě jsme pohlédly na dveře, kde se ozvalo zaťukání.

                 „Holky, můžu dovnitř?"

                  „jistě." Ozvala se hned Jenny, jen jsem na ni pohlédla pohledem „Děláš si srandu?" jen pokrčila rameny a usmála se už na Nathaniela v pokoji. Nahodila jsem úsměv.

                  „Ne, že bych vás poslouchal, ale křičíte tu, tak, že to jde slyšet po celém domě." Se strachem v očích jsem pohlédla očkem na Jenny, udělala totéž. Co všechno slyšel? „Jestli je problém jen v tom, že se bojíš, když je tohle tvá první noc tady, tak nemusíš. Já to Tomovi vysvětlím a jsem si jistý, že to bude v cajku."

                 „Já ti to říkala." Zakřičela nadšeně Jenny a zasmála se. Proč se jen musím přátelit s takovým šílencem? Nath se usmál a nespouštěl ze mě pohled.

                  „A proč bys to udělal? Chci říct, že děkuju, ale nechápu proč." Nath nic neříkal dlouho chvíli, jen mě propaloval pohledem, až mi z toho naskočila husí kůže. Někdy mi přišlo, že mi rozumí víc než kdokoliv jiný, ale za to mě přišlo, že mu nerozumím vůbec. Proč je na mě tak hodný, když mi ještě před pár lety, když jsem jej viděla poprvé dělal samé naschvály

    -- rok 2009 léto --

                  „Vrať mi to!" škemrala jsem snad už hodinu a on stále nic. Nevrátil mi mou panenku, kterou jsem dostala od brášky k narozeninám. Stále ji držel vysoko nad sebou, kam jsem mohla skákat jak jsem chtěla, stejně jsem nedoskočila.

                 „Jseš moc prcek, prosím tě. Nechceš si podat židličku? Nebo raději i dvě?" zamračila jsem se a založila ruce na prsou.

                 „Vždyť jsi jen o pár měsíců starší, prosím, Nathanieli, vrať mi ji." zaškemrala jsem znovu. Bezvýsledně.

                „A co za to dostanu, když ti ji dám?" ztuhla jsem. Já přece nemám peníze, je mi sotva 15. Zamyslela jsem se nad jeho otázkou. Než jsem se nadála už mě držel v náručí a byla jsem poseta pusinkami všude možně, kde se dalo od čela až po krk. Smála jsem se.

Zarazila jsem se a jen mlčky koukala do jeho oříškových očí. To snad ne. Proč jsem si zrovna teď vybavila tuhle vzpomínku?

               „Fajn, takže fešáku." přišla Jenny k němu a objala ho kolem ramen. „Ty to zařiď u velkého bratra a já tuhle slečnu sbalím nebo tu budeme do Vánoc. Dík moc." usmála se. Když odešel, zavřela za ním dveře a pohledem skončila na mě. Já tam pořád stála na místě jako opařená vodou. „Jsi ok?"

Pohlédla jsem na ni. Byla jsem ok? Nebo jen hodně paranoidní?

(1154 slov OMG)