You can't choose your family, only your friends

Co s ním máš?!

Oba jsme se otočili za hlasem. Nick se omluvil a začal se zase věnovat ostatním lidem. Osaměla jsem jen s Niallem.

                 „Co se na mě tak koukáš?" pronesla jsem zmateně, když ze mě nepouštěl oči. Posadil se po chvíli vedle na židli a stále mlčel. Zabíjelo mě to ticho. „Nialle?"

                 „Co s ním máš? S Nickem?"

Naprosto mě ohromil, takže jsem nebyla schopna chvíli ani slova. „Co bych s ním měla mít?"

                 „Vypadalo to, že se až moc dobře znáte."

                „Teda, ne že by ti do toho něco bylo, ale nic." Hodila jsem do sebe naštvaně míchaný nápoj a sesunula se ze židle. Promíjela jsem se skrz dav, když mě někdo silně chytil za loket a táhl k východu. Marně jsem se snažila bránit, sevření jen přidalo na intenzitě.

                 „Hej. Pusť mě!" Ani jsem neviděla do obličeje, toho, kdo mě táhl pryč, dokud mě nepustil tak prudce venku, že jsem málem neudržela balanc. Otočila jsem se a rozhodila rukama.

                 „Co si myslíš, že děláš, Nialle?" Jeho oči byly temné, téměř černé, řekla bych, kdyby to bylo možné. Ale ve tmě bylo možné všechno. Pomalu jako nějaká šelma, co krouží kolem své kořisti, se začal přibližovat. Polkla jsem a pohlédla kolem, odkud by se dalo, co nejrychleji odebrat zpátky do bezpečí. Začínala jsem se ho bát.

                 „Za tohle můžeš ty." Pohlédla jsem zpátky na něj.

                 „Za co můžu já?" to už byl zcela namáčknutý na mém těle. Rukou se opřel o zídku na de mnou. Musím říct, že fakt, že je snad o deset centimetrů vyšší, mi taky moc nepřidával na sebejistotě.

                 „Za všechno. Vrazíš do mě, neřekneš mi jméno a hážeš na mě ty tvoje dychtivé pohledy a přitom si tam flirtuješ s Nickem." Polkla jsem.

                 „Nialle, ale já nic na tebe ne..."

                  „Ššš." Dal mi prst na rty a stále neodvracel zrak od mých očí. Propaloval je jako žhnoucí svíčka, záclonu nebo papír. Cítila jsem se tak ... jak jsem se vlastně cítila? Znepokojil mě i fakt, že jsem nevěděla, zda se mi tahle poloha líbí nebo naopak.

                   „Jsi opitý." Jemně zakroutil hlavou. „Ale ano jsi, cítím z tebe vodku, když jsi takhle blízko. Přestaň, dokud se nic nestalo a nebudeš si ráno nic vyčítat." Pokusila jsem se zjednodušit situaci a podvléct se mu pod rukou. Svou volnou rukou mě chytil za loket a nepustil. Zaúpěla jsem.

                   „Nejsem opitý a ... počkat. Copak ty by jsi chtěla, aby se něco stalo, Lin?"

Zamrkala jsem zmateně. Chtěla bych?

                  „Nialle, vraťme se dovnitř, ano?" když nepouštěl mou ruku a ani se neměl odchodu, vzdychla jsem. „Co si zatančit spolu? Přece mi nedáš košem." naoko jsem se zatvářila smutně, že by mě odmítl, ale pořád nic. Nehnulo to s ním.

                  „Víš o tom, že neumíš ani lhát ani si vymýšlet ani nic podobného?"

Bezvadný. Perfektní. Kdyby mě takhle uviděl bratr nebo kluci, tak už je z toho další vojna, protože by si mysleli, že spolu něco snad máme.

                 „Máš krásné oči." pronesl tak tiše, že jsem si nebyla jistá zda to vůbec řekl nebo se mi jen něco zdálo. „Líbí se mi ten náznak modré oblohy v nich, ale i ta zelenkavá, jako je u nás v Irsku tráva. Jsou krásné celkově." Pousmála jsem se. Takže nezdálo. „Teď tě políbím, takže mi neucukni." Zasmála jsem se tomu. Byl tak sladký. Jakmile se začal přibližovat k mému obličeji, celé mé tělo se napjalo jako struna od kytary. Když už byl jen milimetr od mých rtů a já už doufala, že je ochutnám, odvrátil se a zohnul se v pase přičemž vydal dusivý zvuk. Zamrkala jsem s pohledem upřeným na oblohu. Tohle se může stát jen mě. Teď byl opřený o zeď stále, ale celý jeho zevnějšek se dostával na povrch v odporné podobě, na kterou jsem se neodvážila pohlédnout. Kousla jsem se jemně do spodního rtu.

                  „Vážně nejsi opilý, Nialle." pronesla jsem tiše a snad i zklamaně.