You can't choose your family, only your friends

Co chceš?!

Sen. Přesně tam jsem si teď přála být, když jsem zaslechla jeho hlas a následné pohledy kluků ze mě na něj, mi moc sebedůvěry nepřidávalo. Modlila jsem se, jako nikdy v životě, aby když se otočím, on už tam nebyl a já se doma probudila v posteli a zjistila, že je to jen zlý sen, bohužel. Nemám štěstí. Nadechla jsem se a otočila. Rozhodla jsem se, že nejlepší obrana je útok – vyzkouším to aspoň v praxi.

„Kávu?" nahodila jsem úsměv, když Niallův i Liamův úsměv byl tentam. Liam se vzpamatoval první a už mě jako Zayn drtil v objetí.

„Já už myslel, že jsi se propadla do země. Ani Jenny o tobě neměla zprávy." Usmíval se.

„Bohužel ještě stále žiji." Nahodila jsem nacvičený úsměv a ukázala na konvičku v ruce.

„Em, jo dám si, děkuju." Přikývla jsem, nalila mu kávu a otočila se k odchodu. Samozřejmě, jsem ještě málem drcla do Nialla, který tam stále stál jako přikovaný. „Dovolíš?" bez toho, abych zvedla pohled na něj, jsem jej obešla a „běžela" se schovat za pult.

Položila jsem konvičku na místo a prohrábla si vlasy. Tohle je jen zlý sen, hrozně zlý sen.

„Jsi v pořádku? Jsi bledá." Pohlédla sem na Nicky.

„Jen něco, co jsem pohřbila je zase živé. Až moc živé." Dodala jsem a nalila si kávu. Než jsem si stačila upít z vlastní kávy, do kavárny vešel Tom. To snad. Jistě, proč nepřijde rovnou i Nathaniel, ať je to všechno při jednom.

„Čau ségra." Usmál se zářivě a objal mě i přes pult. Usmála jsem se a pohlédla na něj. „Co se stalo?" zamrkala jsem zmateně, pak mi to došlo. Byl jako mé dvojče, co se týče telepatie. Někdy jsem nemusela ani nic říci, a už věděl, že se něco děje. Viz dnešek.

„Ale nerozčiluj se." Počkala jsem, dokud mi nepřikývl a pak jsem hlavou kývla na pět hlaviček koukající našim směrem. Tom po nich střelil pohledem a oni hned uhnuli, až na něj.

„Dalo se to čekat. Přece jen je to Londýn a oni tu bydlí též." Pohlédla jsem na něj. „Byla to jen otázka času, Lin." Pokrčila jsem rameny.

„Jen jsem nedoufala, že to bude tak brzo. Dáš si kávu, čaj? Oplatky, něco?" usmála jsem se. Dal si jako obvykle kávu a oplatky. Jak jinak. Podala jsem mu obojí a dala se s ním do řeči. Konečně jsem se nemusela skrývat se svým bratrem před kluky, akorát jsem před půl rokem doufala, že až nastane tahle chvíle, budu ruku v ruce sedět s Niallem u stolu i s mým bratrem. Bohužel realita je jiná.

Poté, co bratr odešel, odešli i kluci – díky bohu je zkasírovala Nicky, aspoň něco. Teď jsme museli jen umýt stoly, ať nemusíme ráno a vydat se konečně domů.

Rozpustila jsem si vlasy, které mi doteď držela gumička v drdolu, rozloučila se s Nicky a s rukama v kapsách jsem se vydala domů. Zastavila jsem se u vlohy s televizemi, kde zrovna vysílali videoklip na Little Things, ironie osudu, že jsem tenhle song mívala kdysi nejradši, teď jsem už nemohla vidět žádný jejich videoklip, nebo jen video s nima, vše mi připomínalo Nialla a tomu jsem se chtěla vyvarovat. Do dneška se mi to i dařilo, ale pak přijela po půl roce Jenny a vše šlo do kytek.

Zabrala jsem se tolik do myšlenek, že jsem si nevšimla, když někdo vyšel z pouliční cestičky a já do něj přímo vlítla.

„Oh, omlouvám se, já jsem Vás neviděla. Je to má .."zvedla jsem hlavu, abych se mohla utopit v těch jeho modrých očí. Polkla jsem, když mi došlo, že mě stále drží jeho paže, abych neupadla. Vysmekla jsem se mu a ucouvla.

„Chyba?" dodal s úsměvem. S tím, do kterého jsem se poprvé zamilovala. „Pokud si dobře vzpomínám, tak přesně takhle jsme se poznali." Stočila jsem pohled mimo něj, pak ale mě něco donutilo ho vrátit. Nebudu přece srab.

„Já myslela, že jsi odjel s kluky."

„Vlastně neodjel. Chtěl jsem počkat na tebe, ale došlo mi, že by jsi mi utekla, kdybych čekal v kavárně." Měl pravdu. Podívala jsem se na něj zmateně

„Proč? Co chceš, Nialle?" utkvěla jsem na něm svým pohledem a rozhodila rukama. „Chceš mi snad říct něco, co jsi minule neřekl?"

„Lin," začal, ale hlas mu selhal. Natáhl ke mně ruku, což jsem nedovolila. Ucukla jsem, tak ji zase stáhnul. „To co jsem tehdy řekl, bylo ze zlosti, nemyslel jsem to tak."

„Jo ták, takže ty jsi to nemyslel! Víš, jak mě to bolelo? Já kvůli tobě celý den nejedla a nevycházela z pokoje, nebýt kluků a Nathaniela, tak tam jsem snad doteď!"

„Lin." Ani jsem nezaregistrovala, že mi z očí začaly téct slzy, až když je prsty setřel. Znovu jsem chtěla couvnout, ale to už bylo pozdě. Už mě držel a přitáhl si mě do náruče. Mohla jsem se bránit, jak jsem chtěla, byl silnější. „Je mi to všechno tak líto. Já jsem se ti chtěl pak ozvat, ale kluci řekli, abych ti dal čas, že to jen tak jedno zavolání nevymaže a pak jsme museli na turne, a když Jenny řekla, že nemluvíš ani s ní, dostal jsem strach." Cítila jsem jeho ruce na zádech, jak sjíždí od vlasů dolů po páteři, aby mě to utěšilo. Mě to spíše naopak vehnalo slzy do očí, když jsem si vzpomněla na všechny doteky předtím.

„Ne!" zatlačila jsem na jeho hruď, abych se od něj dostala. Podařilo se nakonec. Utřela jsem si hřbetem ruky oči. „Já ti nic neudělala a ty jsi ..." polkla jsem a pohlédla na něj. „Chodím s Nathanielem, dej mi pokoj Nialle. Prostě mi dej pokoj." Po tváři mi začaly téct slzy nanovo plným proudem. Obešla jsem jej a běžela, co nejrychleji to šlo směrem domů, abych se mohla schovat za zdi bytu a brečet naplno. Za sebou jsem slyšela jen Niallovo volání, ale to ke mně docházelo jako v mdlobách, ostatně jako vše, protože jsem přes slzy téměř neviděla. Jediné, co jsem si přála, bylo být doma v posteli a jen brečet. Poddat se svým pocitům ...