You can't choose your family, only your friends

Miluješ ho?

Vešla jsem do kavárny a ztuhla hned ve dveřích při pohledu, jak blonďatého obskakuje Nicky, až by si přerazila nohy.

„What the hell .." ujelo mi, oba se otočili na mě. Nicky jen zářila.

„Ahoj, podívej komu se u nás zalíbilo." Prošla jsem kolem nich a šla dozadu si oblíknout triko.

„Dal bych si kávu." Zvedla jsem zrak, zda to myslí vážně. „Ještě teplou, prosím."

„Fajn." Procedila jsem skrz zuby a nalila mu ji. „Prosím." Zářivě se usmál a pohlédl mi do očí. I hned jsem uhnula pohledem a začala se věnovat i ostatním, co už nervózně klepaly prsty o stůl.

Asi po dvou hodinách, co tam Niall jen seděl a pil snad už sté kafé, mi ruply nervy. Nahnula jsem se přes pult.

„Co tady zatraceně chceš?!" Nahnul se též, až jsme se málem dotkly nosy. Ucukla jsem.

„Přece kávu, a pokud vím, jste veřejní a může sem kdokoliv vejít a odejít." Přimhouřila jsem oči.

„Nevím, co plánuješ, Horane, ale nelíbí se mi to. Odejdi." Zase mu na tváři hrál ten jeho úsměv.

„Snad tě neznervózňuju s mou maličkostí."

„Ovšem, že ne, nebuď směšný. Už dávno mi jsi ukradený." Usmála jsem se, i když to byl úsměv jen navenek. Zamračil se, ale aspoň už nic neřekl. Vzala jsem konvičku a šla ke stolu, když mě zachytila jeho ruka a v ten moment mnou projel elektrický náboj. Polkla jsem a pohlédla na něj. Vypadal, že mu to přišlo podobně. „Pusť mě, prosím." Špitla jsem.

„Lin, já tě stále .."

„Co to má být?!" ozval se rozzlobený hlas ode dveří. Pohlédla jsem na Natha a ucouvla. „Ptal jsem se, co tohle má být?!" Niall mlčel, jak originální.

„Nathanieli, on přišel jen na kávu. Je to přece veřejná kavárna." Zamračila jsem se, když se Niall usmál, přece jen jsem teď použila jeho slavnou větu.

„To vidím." Popošla jsem k němu a pousmála se. „Podívej se na mě, Nathanieli." Uposlechl, což mě donutilo se usmát. „Přece víš že .."

„Nepřestanu o ni usilovat." Zamrkala jsem už naštvaně. Co to zase zkouší. Otočila jsem se na Nialla, který už stál na nohou a měřil se s Nathanielem.

„Asi blbě slyším. Lin, je teď moje." Niall se ušklíbl a usmál.

„Nerad ti to říkám, ale ona," ukázal na mě, ucítila jsem červeň na obličeji, aniž bych si to uvědomila. „tobě patřit nikdy nebude." Chytila jsem Natha za ruku, když udělal krok k němu. Což ho zabrzdilo.

„Prosím, nech ho. Jen se tě snaží .."

„LIN!" ozvalo se sborově ode dveří. Protočila jsem oči a pohlédla na kluky – včetně našich.

„Co tady proboha živého všichni děláte?!" vyštěkl po nich Niall s Nathanielom.

„My jen šli ..okolo." pronesl opatrně Tom – lhal. Ale proč?

„Ty," ukázal Nath na Nialla. „ven."

„Nathanieli, ne." Pohlédla jsem na něj, ale to už se za ním zavřely dveře. Stočila jsem pohled ze dveří na zmatené kluky a pak na Nialla, který se blížil ke dveřím též. „Nechoď tam, jste jak malí."

„Promiň." Rozhodila jsem rukama, když se zavřely dveře podruhé. Udělala jsem pár kroků k nim, ale Tom mě zastavil.

„Možná by si to měli vyříkat sami." Pohlédla jsem na kluky, pak na něj.

„Vždyť se mohou pozabíjet." Pronesla jsem vážně. Louis se Sivou se zasmáli, ale když jsem na ně vrhla pohledem, přestali a jen zvedly ruce a odešli k ostatním.

„Od kdy jsou z vás kamarádi?!" vyštěkla jsem po bratrovi. Chvíli mlčel. „Tome!"

„Vlastně asi tak týden. Ale zatím to vypadá jen, že si Siva rozumí se Zaynem a mě nevadí Niall." Vytřeštila jsem oči, to snad není možný. Tak já se trápím kvůli tomu blbečkovi s modrýma očima a oni si zatím klidně zkamarádí. Pohledem jsem zavadila na Nathaniela a Nialla zrovna v momentě, kdy Niallovi přistála na tváři Nathova ruka. Hned jsem se vydala ven.

„Dost! Přestaňte!" chytila jsem Natha za bundu a odstrčila od Nialla. Stoupla jsem si mezi ně. „Jste jak malí, proboha živého! Okamžitě toho nechte." Nevěřila jsem, že by je to zastavilo, ale zastavilo.

„Miluješ ho?" pohlédla jsem do očí Natha a zmlkla. Zaskočil mě naprosto nepřipravenou. „Lin, miluješ ho stále?" zopakoval po chvíli. Na zádech jsem ucítila pohled nejen od Nialla, ale i od kluků, co už byli venku.

„Já ..já ne-nevím." Překvapená sama nad sebou, že jsem vůbec ze sebe dodala větu, jsem se odvážila pohlédnout do očí Nathanielovi, který už stál u mě.

„Ale víš to." Pronesl a pohlédl mi do očí. „Lin, je to otázka, na kterou je odpověď naprosto jednoduchá. Ano nebo ne. Takže ..miluješ ho?"

„Já to ale nevím, zatraceně!" odstrčila jsem jej od sebe a couvla, tak, abych viděla na všechny. Sjížděla jsem pohledem však jen na Nathanielovi a Niallovi. „Já nemůžu říci, že ano, protože bych přišla o tebe a ty jsi tu byl, když tu on nebyl. Zachránil jsi mě, když mě on zničil. Nechci tě takhle podrazit, jen proto, že k němu stále něco cítím, do čerta!" na tváři jsem ucítila zase tu debilní věc, kterou tam poslední dobou mám pořád – slzu.

„Lin." Řekl Niall

„Ne, nechoď ke mně, je to všechno tvá vina, kdybys nebyl tak pyšný a nechal si to už tehdy vše vysvětlit, nic z tohohle by se teď nedělo!" vyštěkla jsem po Niallovi, který s nataženýma pažema se přiblížil, poté však zastavil.

„Lin, neztratíš mě, jen pojď sem." Natáhl ke mně ruku. Zmateně jsem se podívala kolem, stála jsem na silnici, ani jsem nevěděla, že jsem sešla z chodníku. Natáhla jsem ruku k nastavené a chytila se, když mě přitáhl zpátky na chodník, pousmál se a odrhnul mi vlasy z obličeje. „Vždy tu budu pro tebe, my všichni, ať už se rozhodneš jakkoliv."

Usmála jsem se a nadechla. Natáhla jsem se, abych jej objala, ale v tom se mi kmitla noha a já skončila zpátky na silnici, tentokrát na zádech. Opřela jsem se o lokty, abych vstala, když ke mně doléhalo zvolání mého jména, následně jsem si všimla rychle se blížících světel, skřípání brzd a najednou silný náraz, který ustal v momentě, kdy jsem se propadla do temnoty.