Pusť mě!

209 13 0

od LuluMili

od LuluMili

Od toho všeho, co se událo za posledních 10 dní, uběhlo už pár dní. Se Zaynem jsme si to vyříkali, sice mi prvně nevěřil, ale nakonec pochopil, že i sestra Toma Parkera má doopravdy srdce. Což bylo divné, vždyť srdce má naprosto každý – už je jen na nich, zda na správném místě nebo ne.

Zase jsem byla u kluků doma. Ležela jsem na posteli už dvě hodiny a psala si deník, jenže z většiny myšlenek mě vždy vyrušil Niall v mé hlavě a Nathaniel, který se na mě dívá poslední dva dny jako na někoho, kdo ho naprosto zklamal. Netuším, co jsem mu provedla.

Ozvalo se klepání na dveře, zavřela jsem deník a pohlédla na dveře, které se už otvíraly pomalu.

„Smím?" My o vlku..

„Stejně už jsi tady." pousmál se a vešel přímo. Posadil se do křesla u okna a sledoval mě. Očima zabloudil i na deníček, co jsem držela pod rukama. Upevnila jsem stisk. „Takže, co chceš?"

„Promluvit si."

„O čem? Co jsem se vrátila, tak se ke mně chováš jako k cizinci a teď najednou si chceš jen tak promluvit?"

„Omlouvám se, já jen ..je to divné, když jsem tě viděl naposled, zamiloval jsem se do tebe na první pohled." Zamrkala jsem zmateně, prosím, že to neřekl. Ne, určitě jsem se přeslechla.

„Co že jsi udělal?" Poposunul se i s tím křeslem blíž.

„Zamiloval jsem se, Lin." pohlédl na mě zpříma a nakonec chytil mé ruce do svých. Bez toho, aby odtrhl pohled z mých očích. „Byla jsi takové živé dítko, my oba a rozuměli jsme si. Pak jsme odjeli do Londýna a já myslel, že se vše změní, jenže když jsem tě viděl na letišti ...vrátilo se to." Pokud jsem doteď měla otevřenou pusu, teď mi do ní určitě nalítly i holuby. Zamrkal zmateně, zřejmě díky tomu tichu. „Lin, prosím řekni něco."

„Nathanieli já ...j- já .." nechtěla jsem mu ublížit, díky bohu mě z tohohle umučení vysvobodil vyzváněcí mobil. I hned jsem se poohlédla, kdo to, když jsem uviděla jméno dotyčného, okamžitě jsem to zvedla a zakryla mikrofon. „Prosím tě počkej chvíli." Nahodila jsem omluvný pohled na Natha a vylítla do koupelny.

„Ahooj."

„Ahoj, princezno. Jak se máš?" usmála jsem se, milovala jsem jeho oslovení princezno, i když mi to vždy přišlo divné.

„Mám se dobře, jak jde nahrávání?" posadila jsem se na kraj vany.

„Zrovna jsme dozkoušeli poslední song a prý budeme mít večer volno, takže ...vlastně i kvůli tomu ti volám. Nechtěla by ses stavit? Nebo můžeme někam jinam." Tak takhle vypadá šťastný pohled, pomyslela jsem si, když jsem zahlédla svůj odraz v zrcadle nad umyvadlem.

„Souhlasím. Takže v osm u tebe?"

„Klidně se pro tebe stavím, ať nemusíš chodit takový kus."

„Nene, já se stejně ráda projdu a navíc přece jen nevíš, kde bydlím, pamatuješ?" zasmáli jsme se. „Takže v osm u tebe." Pousmála jsem se a típla to. Že by se mi konečně něco dařilo? Schovala jsem si mobil do kapsy a otevřela dveře do pokoje, kde na mě čekal šok mého života.

„Co si to do prdele dovoluješ?!" i hned jsem zařvala a vytrhla Nathanielovi můj deník z rukou. „Doufám, že jsi to nečetl?!"

Jen na mě tupě zíral. V očích měl odtažitost, zlobu ... hněv?

„Nathe?"

„Ty mi chceš říct, že jsi mě vyměnila za toho debilního blonďatého Ira?!" teď pro změnu zařval na mě. Cukla jsem sebou a couvla instinktivně. Hned na to mi chytil obě paže a stiskl. Zavýskla jsem bolestí.

„To bolí, pusť mě."

„Neodpověděla jsi mi." Popotáhla jsem, protože jsem ucítila v očích slzy. A určitě jsem se nechtěla znemožnit před ním tím, že se rozbrečím. „Liliano!?" Zamrkala jsem.

„Já tě nevyměnila, vždyť mi spolu ... vždyť my ..."popotáhla jsem, pohlédla jsem na něj už s prosbou v očích. „ ...mě to už vážně bolí, Nathe, prosím."

Pohlédla jsem mu do očí, ale hned jsem toho zalitovala. Už jsem v nich neviděla tu něhu a přátelství, kterým mě vždy obdaroval. Teď tam byla jen zloba. Polkla jsem.

( Nic proti Nathanovi nemám, mám ho ráda, ale hodilo se mi to sem)