Je strašně zvláštní, jak někdy vejdete do nějaký místnosti a víte, že s lidma uvnitř budete trávit poměrně hodně času. Podíváte se a nic vás až tolik nezaujme. A potom se podíváte znovu a sedí tam ta jedna osoba, na kterou se vždycky budete dívat o pár vteřin dýl, o který budete vědět spoustu zbytečnejch detailů... A poznáte to už na ten první pohled, už když řekne jak se jmenuje.
A já se nejspíš fakt vyžívám ve špatnostech. V potřásání rukama a lezení do kopce. V blízkosti na jednom gauči. Pěstuju si tu paranoiu, protože mě udržuje naživu. Protože mě baví, voní mi, chutná. Protože si to na pár sekund můžu představit a usmát se a nechat to být a tak to mám nejspíš nejradši. Bezpečně skrytý, ještě dávno před tím, než to přeeroste v lásku, hádky, ukřivděnost a další platonickej nesmysl.
Jenže přísahám, není fér způsob, jakým lidi mluví, jak nosí košile, jak choděj a maj rozcuchaný vlasy. Necítím se ani trochu platonická, když někdo říká, že miluje život.
ČTEŠ
# Lullabies
RomanceZačátky, nebo možná jen konce, poznámky, trocha šílenství a všechno to, co se nikam jinam nevejde. Příběhy odtud na sebe nijak nenavazují ani nemají žádnou souvilost, jsou to prostě jen střípky něčeho, co jsem skládala, abych to mohla znovu rozbít :)
